Satí byl zprvu odvážný, snad až heroický akt oddanosti. Časem se z něj stala krutá a vynucená praxe. Dnes je upalování vdov v Indii samozřejmě zakázáno, temná minulost tohoto rituálu však jen tak nezmizí.
Pojem satí označoval ženu, která se po smrti manžela nechala upálit na hranici. Slovo je odvozeno od sanskrtského výrazu “asti”, což v překladu znamená ona je čistá, nebo pravdivá. Z hlediska mytologie to byla manželka boha Šivy. Otec Šivu nikdy nerespektoval, a tak se Satí na protest upálila. A právě na základě této pověsti se lidé snažili tento rituál ospravedlnit.
Dobrovolně povinný zvyk upálení
Podle starých hinduistických zvyků představovalo satí uzavření manželského svazku. Jednalo se o dobrovolný akt, kdy žena svého manžela následovala i do posmrtného života. Bylo to považováno za projev nejvyšší oddanosti. Postupem času se však z toho stala, bohužel, vynucovaná praxe. Přežily jen ženy, které měly děti. Pokud ne, považovala ji společnost pouze za zbytečnou přítěž.
Historické záznamy uvádějí, že se rituál sebeobětování satí objevil poprvé za Guptovské říše, a to v letech 320 až 550 našeho letopočtu. Zpočátku se toho účastnily jen ženy z královské rodiny, o něco později se tento zvyk rozšířil do všech kast a stal se nedílnou součástí společenského života.
1000 obětí rituálu satí ročně
Satí bylo na svém vrcholu mezi 15. a 18. stoletím. Každý rok bylo upáleno nejméně tisíc vdov. Zajímavé je, že se rituál prováděl i v Rusku, na Fidži a ve Vietnamu. A jak to celé probíhalo? Na to není jednoznačná odpověď, jelikož každá kultura měla svá vlastní pravidla. Některé body procesu ale zůstaly stejné.
Žena si obvykle vedle svého zesnulého muže sedla nebo lehla na pohřební hranici. Existovaly však případy, kdy vdova pod sebou dříví a klestí zapálila sama. Někdy se zase zapálila provizorní chýše. Jindy se oheň rozdělal v jámě, do níž žena musela skočit. Některé si mohly "pomoci" jedem anebo drogami. Těm nejchudším zbyla jen možnost podříznout si zápěstí...
Jak se vyhnout upálení
Existovaly však výjimky, které ženy z tohoto hrůzného obřadu osvobozovaly. Přežily těhotné vdovy, menstruující, anebo ty, jenž se musely starat o velmi malé děti. Právě menstruace byla považována za spíše necudnou věc, která by pak mohla negativně ovlivnit další reinkarnaci.
Kromě výše popsaného průběhu satí se prováděl i takzvaný Jauhar. To byla kolektivní sebevražda žen z královské rodiny. K ní většinou docházelo během válek. Tyto ženy nechtěly být zajaty a znásilněny nepřítelem. Také odmítaly zemřít jeho rukou. Uvnitř pevností se pro tyto účely vybudovaly speciální místnosti natřené lakem a jinými hořlavými látkami.
K přísnému zákazu satí došlo až v roce 1850, a to díky siru Charlesovi Napierovi. Ten přikázal oběsit každého hinduistického mnicha, jenž by satí zorganizoval. V roce 1987 byla ve vesnici Deorala upálená osmnáctiletá dívka. Přestože rituál odmítla, skupinka mužů ji omámila a postavila na hranici. Policie následně všechny varovala, že kdo bude ženy nabádat k satí, musí počítat s trestem smrti. Přesto byly mezi roky 2000 a 2015 zaznamenány nejméně čtyři upálení. Tyto akty však ženy prý provedly zcela dobrovolně.
Zdroje informací:
Wikipedia.org: Satí
Theculturetrip.com: The history behind sati, a banned funeral custom in India