Vodní démoni představují v slovanské mytologii nejnebezpečnější a nejzákeřnější tvory. Mají přebývat u bažin a okolo řek či jezer. Jejich oběťmi jsou nejčastěji plavci, lidé relaxující na břehu, ale nepohrdnou ani kolemjdoucími.
Voda, jakožto látka nezbytná pro život, inspirovala mnoho kultur. Hraje hlavní roli i v příbězích o stvoření světa, a to zejména u Seveřanů. U Slovanů je ale spojována s negativními postavami. Pojďme se podívat na ty nejzajímavější z nich.
Rusalka
Rusalkám by se měli vyhýbat především pánové. Povídá se, že to jsou ženy, které zemřely před svatbou. Obvykle se zjevují nahé. Zřídkakdy jsou pokročilejšího věku. Své oběti lákají především na mládí a krásu. V zimě se pohybují ve vodách, od jara do podzimu tančí v lesích a na polích. Modus operandi mají nezvyklý. Oběti usmrtí tancem... anebo je ulechtají k smrti.
Během novoluní Rusalka ráda kladla lidem všemožné hádanky. Stačilo správně odpovědět, nebo se zeptat démona, zda on sám zná řešení, a člověk měl vyhráno. Pokud tedy skutečně neznala odpověď. Také se s ní mohli muži oženit, či je zavřít u sebe doma. Prý to fungovalo.
Utopenec
Takzvaný utopiec (u nás by se asi nejvíce hodil utopenec anebo vodník) se má vyskytovat v hlubokých vodách. I on vychází během novoluní na břeh a klade lidem hádanky. Vypadá jako člověk, má však zelenou kůži, čímž odkazuje na proradného obyvatele rybníků a notorického sběratele lidských duší.
Křesťanství tento mýtus použilo ve svůj prospěch. Utopenci se měli stát sebevrazi, padlí andělé a nepokřtění lidé. Jakmile se nějakou náhodou utopili, proměnili se v tohoto démona. Etymologie slova utopenec směřuje ke staroslověnštině (stará církevní slovanština) a znamená doslova držet nebo uhodit pod vodou.
Divoženka
Topielica byla považována za partnerku utopence. Buď se tato žena rozhodla utopit sama, nebo ji ze světa sprovodil jiný člověk. K původním divoženkám by asi nikdo dobrovolně nešel. Šlo o babizny s povislými prsy, které je používaly k praní prádla. Zvuk máchání prádla tak znamenal jediné - otočit se na druhou stranu a utéct. Narazit jsme mohli ale i na bludičky (ogniki) vznášející se těsně nad povrchem vody. To byly duše vychytralých a neuctivých lidí.
Obětování koně
Etnograf Kazimierz Moszyński ve své knize Lidová kultura Slovanů uvádí příběh z 19. století, jenž se udál v okolí Archangelska. Místní si zde chtěli udobřit vodní démony pomocí oběti. Koupili koně, krmili ho tři dny, poté mu okolo krku uvázali mlýnské kameny, hlavu pomazali medem a zaživa hodili do vody. Mohlo něco takového pomoct?
Zdroje informací:
Ciekawostkihistoryczne.pl: Słowiańskie demony wodne