Honza (29): Neznámé dívce jsem v cukrárně přenechal poslední koblihu. Odvděčila se mi nevšedním způsobem

Nesnáším davy. Zvlášť po dlouhém dni v práci, kdy jediné, po čem toužím, je vrátit se domů, lehnout si na gauč a na chvíli zapomenout na svět. Tehdy jsem ale udělal výjimku. 

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (28): Pozorování Perseid mi do života přineslo lásku. Museli jsme ale překonat jednu překážku

Oslovila mě neznámá dívka

Stál jsem ve frontě ve své oblíbené cukrárně a snil o nadýchané koblize s marmeládou. Za mnou stála dívka, zrzavé vlasy měla stažené do culíku a na sobě měla dlouhý tmavě modrý kabát. Koukala do telefonu a usmívala se. Vyzařovala z ní energie, vypadala jako člověk, který si užívá každou chvíli.

Fronta se posouvala pomalu. Pak konečně přišla řada na mě. Vytáhl jsem peněženku a objednal si jednu koblihu. Ukázalo se, že je poslední. Než mi ji prodavačka stihla podat, dívka za mnou se ozvala: „A co kdybych si ji vzala já? Prosím...“

Podíval jsem se na ni, pak na koblihu. Povzdechl jsem si, neměl jsem sílu se hádat. „No dobře, vezmi si ji...“ vydechl jsem.

Přimhouřila oči, jako by si mě analyzovala, a pak se široce usmála. Prohrabala kabelku, vytáhla ubrousek, něco na něj napsala a podala mi ho. „Pokud někdy budeš chtít koblihu na oplátku, dej vědět...“ pronesla.

Než jsem stačil něco říct, otočila se a odešla. Upřímně řečeno, rande s neznámou dívkou bylo to poslední, na co jsem měl chuť. Chtěl jsem si jen dát něco dobrého a jít domů.

Mohlo by Vás zajímat:

Silvie (45): Nechtěné dědictví mi přineslo do života lásku. A žádost o ruku v záhonu jahod

Rozhodl jsem se jí zavolat

Cestou domů jsem pořád koukal na ubrousek. Byl to vtip? Proč bych měl dostat číslo od cizí holky? Možná to byla nějaká hloupá hra, možná mi schválně napsala špatné číslo. Nevěděl jsem, co s tím, tak jsem ho položil na stůl a tři dny ignoroval.

Nakonec, po dlouhém vnitřním boji, jsem jí napsal krátkou zprávu. Nečekal jsem odpověď, vždyť to možná ani nebylo její skutečné číslo. „Ahoj, tady Honza. Ten, co se vzdal poslední koblihy. Pořád se chceš sejít?“ napsal jsem jí.

Telefon zavrněl téměř okamžitě. „Ahoj, Honzo! Jsem ráda, že ses ozval. Řekněme, že bych se nechala přemluvit. Máš nějaký nápad?“ odpověděla.

Neměl jsem. Ale v tu chvíli jsem ho začal vymýšlet.

Mohlo by Vás zajímat:

Dominika (27): Uklouznutí na ledu mi přineslo nejen potlučený zadek, ale také lásku

Přišla až na druhé rande

Domluvili jsme se na sobotu. Nechtěl jsem to brát moc vážně, ale stejně jsem na ni pořád myslel. V den schůzky jsem dorazil do kavárny dřív. Posadil jsem se ke stolku, objednal si vodu a čekal. Uběhlo pět minut, deset. Po třiceti minutách jsem se podíval na telefon, ale nedorazila mi žádná zpráva. Dopil jsem poslední doušek vody, vstal a odešel.

Teprve večer mi přišla zpráva od té záhadné dívky: „Moc se omlouvám. Moje kamarádka měla dneska strašnou krizi a potřebovala mě. Je šance na druhý pokus?“

Byl jsem zklamaný a otrávený. Mohla mi přece napsat dřív. Ale něco mi říkalo, že by stálo za to dát jí ještě šanci.

Sešli jsme se v malé kavárně. Tentokrát přišla včas. „Ještě jednou se omlouvám,“ řekla, sotva jsme si sedli. „Nechtěla jsem tě nechat čekat. Prostě jsem se podívala na telefon moc pozdě.“

„Nemá cenu řešit minulost,“ odpověděl jsem neutrálně.

Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Eliška. Konverzace s ní byla fajn. Smáli jsme se, bavili se o práci a filmech. Něco ale bylo jinak. Eliška pořád koukala na telefon.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal jsem se. „Čekáš na nějakou zprávu?“

„Ano... Teda ne...“ odpověděla rychle.

Díval jsem se na ni a čekal, jestli řekne víc.

„Mám teď hodně starostí,“ přiznala. „Nechci, abys měl pocit, že tě ignoruju. Jen musím být ve střehu, protože se mi teď v životě děje spousta věcí. Jednou ti všechno povím.“

Nenaléhal jsem. Rozhodl jsem se počkat, až bude připravená o tom mluvit.

Mohlo by Vás zajímat:

Denisa (47): Povodeň mi zničila zahradu, na kterou jsem se upnula po rozvodu. Ale přinesla mi také do života lásku

Dala přednost mně

O pár dní později jsem ji cestou z práce zahlédl přes okno kavárny. Nebyla sama. Muž sedící vedle se k ní naklonil a usmíval se. Vypadali jako pár... nebo blízcí přátelé. Nešel jsem k nim. Nic jsem neudělal. Prostě jsem se otočil a odešel.

Večer mi od Elišky přišla zpráva: „Můžeme si promluvit? Je něco, co bych ti měla říct.“

Neodpověděl jsem hned. Nějakou dobu jsem nad tím vším uvažoval. A pak jsem odepsal: „Dobře. Kde a kdy?“

Když jsme se potkali, ten chlap z kavárny přišel na přetřes rychle. „Ten muž, kterého jsi viděl... to je můj bývalý snoubenec,“ přiznala.

„Bývalý?“

„Ano. Ale... teď se vrátil a chce mě zpátky.“

„A co jsi mu řekla?“

Eliška si povzdechla. „Zatím nic...“

„Protože váháš?“ zajímalo mě.

„Protože nechci udělat ukvapené rozhodnutí. Ale jedno vím jistě, s tebou mi je dobře...“ pronesla a pohladila mě po ruce.

Nakonec jsem se rozhodl jí věřit. O pár týdnů později jsme procházeli kolem cukrárny, kde jsme se seznámili. „Doufám, že tentokrát se o koblihu podělíš,“ řekl jsem s úsměvem.

Eliška se na mě vesele podívala. „Ještě si to promyslím...“ zasmála se a políbila mě...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Andrea (33): Cestou z krámu se mi roztrhla papírová taška s nákupem. Zakutálený pomeranč mi do života přinesl lásku

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.