Facebook
Instagram
Když Honzova manželka začala dostávat květiny, bylo mu to krajně podezřelé. Jednou či dvakrát by to mohlo být milé gesto. Ale každý den? Začal žárlit a pátrat po příčině. Co když jeho manželka někoho má?
Netušil jsem, že se můj život zaplní tolika tajemstvími. Jsem pět let ženatý s Lucií (36), krásnou a jemnou ženou, která byla vždy mou oporou. Náš život byl jako z pohádky – společné procházky, romantické večeře a dlouhé rozhovory u láhve vína. Moc jsme se nehádali. A když už, vždy jsme našli společné řešení.
Manželka se chovala zvláštně
Poslední měsíce však přinesly změnu, kterou jsem nemohl pochopit. Lucie začala každý den dostávat květiny. Zpočátku jsem si myslel, že je to milé gesto od někoho z práce, možná od nějaké kolegyně, která jí chtěla zlepšit náladu. Ale květiny se objevovaly každý den, vždy krásné a čerstvé.
Postupem času jsem si všiml, že místo radosti se Lucie stávala stále uzavřenější a smutnější. Nemohl jsem to pochopit.
„Miláčku, kdo ti posílá ty květiny?“ zeptal jsem se jednoho večera.
Lucie se na mě podívala s lehkým úsměvem, ale v jejích očích jsem viděl stín smutku.
„To nic není, Honzo. Jen někdo, kdo mi chce udělat radost.“
„Ale kdo? Je to někdo z práce? Nebo nějaký starý známý?“
Lucie sklopila oči a začala si hrát s vidličkou. Cítil jsem, že něco skrývá, ale nechtěl jsem na ni naléhat. Následující dny jsem začal o těch květinách přemýšlet čím dál víc. V hlavě se mi rodily ty nejhorší scénáře. Má snad poměr? Snaží se ji někdo získat? Moje žárlivost rostla každý den...
Myslel jsem, že někoho má
Pozoroval jsem ji a snažil se zjistit, odkud ty květiny pocházejí. Každý den jsem viděl, jak je dává do vázy, ale v očích neměla radost. Věděl jsem, že něco není v pořádku. Nemohl jsem to už déle snášet. Rozhodl jsem se, že musím zjistit pravdu.
„Lucie, odkud jsou ty květiny?“ zeptal jsem se přímo, když jsem přišel z práce a uviděl na stole další kytici. Moje podezření narůstalo a nemohl jsem to už déle skrývat.
Lucie se na mě podívala překvapeně.
„Honzo, už jsem ti říkala, že to nic není. Jsou to jen květiny.“
„Nic není? Dostáváš květiny každý den a já nevím od koho. Máš poměr?“ vyhrkl jsem.
Lucie zbledla a v očích se jí objevily slzy.
„Jak to můžeš říct?“ zašeptala.
„Protože mi nechceš nic říct!“ zakřičel jsem. „Kdo ti je posílá?“
Lucie vstala od stolu a vyhnula se mému pohledu.
„O tom teď nechci mluvit,“ pronesla tiše.
„Tak kdy? Kdy mi to konečně řekneš?“ vážně jsem se už zlobil.
Neodpověděla. Odešla z místnosti a já zůstal sám. Zíral jsem na ty zatracené květiny. Cítil jsem, že vzdalujeme jeden druhému...
Vyptával jsem se její kamarádky
Nemohl jsem snést tu nejistotu, rozhodl jsem se promluvit s manželčinou dobrou kamarádkou Annou (37). Setkali jsme se v malé kavárně na rohu.
„Potřebuji to vědět. Odkud jsou ty květiny?“ začal jsem bez zbytečných keců.
Anna vypadala nesvá a vyhýbala se mému pohledu. „Honzo, to není moje věc...“
„Prosím... Vím, že něco víš,“ naléhal jsem. „Má Lucie někoho?“
„Ne, tak to není...“ odpověděla nejistě.
„Tak o co jde? Proč je tak skleslá?“
Anna si povzdechla.
„Honzo, slíbila jsem jí, že nic neřeknu. Ale vidím, že tě to trápí. Lucie tě opravdu miluje. Ty květiny... mají pro ni význam.“
„Jaký význam?“ zeptal jsem, protože jsem byl stále zmatenější.
Anna na chvíli zmlkla, pak tiše dodala: „To není moje tajemství. Promluv si s Lucií znovu, tentokrát ale s citem, ne s hněvem.“
Domů jsem se vrátil ještě více znepokojený. Věděl jsem, že musím zkusit něco jiného, pokud opravdu chci zjistit, co se děje.
Byl jsem v šoku
Když jsem se vrátil domů, zaslechl jsem hlasy z kuchyně. Lucie mluvila po telefonu s Annou. Nechtěl jsem rušit, ale Luciina slova upoutala mou pozornost.
„Nevím, jak dlouho to ještě mohu před Honzou tajit,“ říkala a hlas se jí třásl. „Ty květiny mi pomáhají alespoň na chvíli zapomenout na tu bolest.“
S bušícím srdcem jsem vstoupil do kuchyně. Lucie okamžitě ukončila hovor.
„Musíme si promluvit,“ řekl jsem rozhodně. „Co se děje? Proč jsou pro tebe ty květiny tak důležité?“
„Honzo...“ začala, ale hlas se jí zlomil.
„Prosím, řekni mi to,“ cítil jsem, jak ve mně narůstá strach. „Miluji tě a nechci tě ztratit.“
„Přišla jsem o naše dítě,“ zašeptala. Její slova mě zasáhla jako nůž. „Nechtěla jsem tě tím zatěžovat... Kupovala jsem ty květiny, aby přinesly trochu barvy do mého života, abych alespoň na chvíli cítila, že i přes to všechno může existovat něco krásného.“
Ztuhl jsem. Přede mnou stála má žena, se vší svou bolestí, kterou tak dlouho skrývala. Přišel jsem k ní a pevně ji objal.
„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal jsem se a do očí se mi začaly drát slzy.
„Bála jsem se, že by to pro tebe bylo ještě těžší,“ odpověděla Lucie skrze slzy. „Nechtěla jsem tě tím zatěžovat...“
Jak jsem mohl být tak hloupý?
Když mi Lucie vyprávěla o své bolesti, uvědomil jsem si, že musím pochopit všechno, čím si prošla. Požádal jsem ji, aby mi řekla o dni, kdy se dozvěděla tu hroznou informaci.
„Šla jsem na rutinní kontrolu. Doktor dlouho mlčel, díval se na obrazovku, a pak řekl to, čeho jsem se bála nejvíc. Přišla jsem o dítě... Byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, jak ti to mám říct...“
„Proč jsi nepřišla za mnou?“ zeptal jsem se smutně.
„Nechtěla jsem, abys mě viděl takovou. Nechtěla jsem, aby sis myslel, že je to moje chyba.“
Lucie sklonila hlavu a já jí jemně zvedl bradu, abych ji donutil podívat se mi do očí.
„Nikdy bych si to nemyslel. Jsem tu pro tebe, vždycky...“ řekl jsem tiše.
Lucie si kupovala květiny každý den, aby jí připomínaly naději a krásu života. Věděl jsem, že jí musím dát čas a prostor, aby pochopila, že ve svém trápení není sama.
Nevěděl jsem, jak se vyrovnat se svými emocemi. Odešel jsem z domu, bloudil po okolí a snažil se zpracovat to, co jsem slyšel. Po několika hodinách jsem se vrátil, rozhodnutý promluvit si s Lucií. Této tragédii budeme čelit společně.
Spolu to zvládneme
Vrátil jsem se domů, odhodlaný napravit náš vztah. Lucie seděla v obýváku a zírala na jednu z kytic. Posadil jsem se vedle ní.
„Lucie, musíme tím projít spolu,“ řekl jsem tiše. „Nemůžeme předstírat, že se nic nestalo.“
Podívala se na mě, oči měla plné slz.
„Vím... Omlouvám se, že jsem tě od sebe odstrkovala.“
„Nemusíš se omlouvat. Chápu, proč jsi to udělala...“ řekl jsem a chytil ji za ruku. „Chci, abys věděla, že jsem tu pro tebe. Vždycky budu...“
Lucie mě objala. Věděl jsem, že nás čeká dlouhá cesta, ale byl jsem připraven udělat vše pro to, abychom tím prošli společně.
„Začneme znovu, spolu,“ řekl jsem rozhodně. „Musíme otevřeně mluvit o svých pocitech. A... jednou budeme mít dítě. Věřím tomu celým svým srdcem. Možná ne teď, ale jednou se nám to podaří. Budeme to zkoušet a nevzdáme se, protože jsme v tom spolu.“
Lucie se usmála a v jejích očích se konečně objevila jiskra naděje. Překonáme tuto těžkou dobu. Naše láska byla silnější než kdy předtím. I když budoucnost je nejistá, jsme připraveni čelit jí společně...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
