Když Igora v noci vzbudil telefonát od mámy, obával se, že se stalo něco špatného. Pak zjistil, že mámu rozrušila neobvyklá záliba, kterou táta provozuje v posledních dnech.
Když mě ze spánku probralo zvonění telefonu, doufal jsem, že to zvedne moje žena Jana. Ale ona si jen přetáhla peřinu přes hlavu, něco zamumlala a otočila se na bok. A přitom mi nedávno připomínala, že manželství je o vzájemné podpoře.
Něco se dělo
V telefonu se ozval mámin hlas: „Nespíš? Můžeme si promluvit?“
Trochu zvláštní otázka v jednu ráno. Co bych asi tak dělal v tuhle hodinu? Maloval byt? „Záleží na tom, o co jde,“ zamumlal jsem a snažil se skrýt podráždění i únavu. Přemýšlel jsem nad tím, co si zase vymyslela.
„O tvého tátu. Už ho mám plné zuby, vůbec ho nepoznávám! Chci, abys přijel a promluvil si s ním,“ začala si stěžovat. „Sama to nezvládnu.“
Překvapilo mě to. Máma není ten typ ženy, která by potřebovala pomoc. A už vůbec ne kvůli tátovi. Vyptával jsem se na podrobnosti, ale řekla jen, že to není rozhovor na telefon. Pak dodala, že musím přijet. „Sto kilometrů není konec světa,“ řekla vyčítavě, když jsem něco namítal.
„Zkusím dorazit o víkendu,“ souhlasil jsem, abych to měl z krku. „Musím ale zařídit hlídání dětí. Jana by asi chtěla jet se mnou...“
„Raději přijeď sám,“ přerušila mě rozhodně. „Až to uvidíš, pochopíš, proč by u toho neměl být nikdo jiný.“
Ten telefonát mě zaujal a znepokojil. Můj táta, který byl vždycky klidný a vyrovnaný, se teď chová zvláštně? Máma mohla občas být přehnaně starostlivá a kousavá, ale táta byl vždycky ztělesněním klidu, možná až příliš...
„Třeba už měl dost jejího vaření,“ zavtipkovala Jana, když jsem jí ráno řekl o tom telefonátu.
Slíbil jsem, že až se vrátím, všechno jí povyprávím. Ať už táta dělal cokoli, nemohlo to být tak dramatické, jak to líčila máma.
Tátův koníček mě zaskočil
V sobotu ráno jsem dorazil k našim. Vše vypadalo normálně, možná jen trávník byl trochu přerostlý, ale jinak nic nenaznačovalo problémy. Máma mě přivítala v kuchyni a byla viditelně rozrušená. Hned mi řekla, že táta je ve stodole a mám se jít podívat, co tam „provádí“.
Ukázalo se, že si táta našel nový koníček: ruční tesání do kamene. Nedokázal jsem skrýt překvapení. „Co to děláš?“ zeptal jsem se táty.
„Copak to není vidět?“ s úsměvem odložil dláto a kladivo. „Vyrábím si vlastní náhrobek.“
Ohromeně jsem se zadíval na kámen. Bylo na něm vyryto jeho jméno, příjmení a datum narození.
„No, hlavně že tam zatím nemáš datum úmrtí,“ pokusil jsem se o vtip, i když mi do smíchu nebylo. Stál jsem tam jako opařený. Můj otec, který byl vždycky racionální chlap, si teď tesal svůj vlastní náhrobek?
„Počítám s tím, že datum doplníš, až přijde můj čas,“ řekl a podíval se na mě s vážností, která mě zneklidnila.
Táta to dělal kvůli mámě
Pak jsem se dozvěděl, že máma před časem koupila hrobová místa pro oba. Táta souhlasil, ale později zjistil, že vybrala místo vedle jejich bývalého souseda Karla, muže, který se jí vždycky líbil.
„Pamatuješ si toho chlápka, co vždycky přišel ‚na skok‘, ale seděl u nás celé hodiny?“ zeptal se mě táta.
„Karel byl slušný člověk,“ bránila se máma.
„A ty s ním chceš ležet navěky!“ odsekl táta.
Nechtělo se mi věřit, že se moji rodiče hádají kvůli takové věci. Táta si koupil kámen a nářadí a rozhodl se, že si svůj náhrobek vyrobí sám. Ze vzdoru kvůli tomu, kde má mít místo posledního odpočinku.
„Kvůli tobě se nám všichni budou smát,“ lamentovala máma. „Sousedé, vnoučata, každý to uvidí!“
„Někteří lidé možná ocení originalitu,“ řekl táta klidně. „Jestli chceš, můžu tě sem připsat. Místa je dost.“
Máma jen mávla rukou a odešla ze stodoly. Táta se na mě usmál. „Máma si vždycky najde něco, aby mohla nadávat. To je její způsob života. A teď má aspoň důvod.“
Asi hodinu jsem ještě koukal, jak táta pracuje na svém náhrobku. Pak jsme šli k obědu. Na stole čekalo kuře na paprice – tátovo oblíbené jídlo...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.