Ilona (34): Bolí mě slova rodičů. Kritizují svá vnoučata, i přes to, že si na ně neudělají vůbec čas

S Oliverem jsme spolu chodili dva roky a hned po svatbě jsme se rozhodli, že se přestěhujeme z Moravy do Prahy. Kvůli pracovním příležitostem. Koupili jsme si byt na hypotéku a pár let neznali nic jiného než práci.

Mohlo by Vás zajímat:

Hanka (37): Moje máma a tchyně se nesnášejí. Soupeří o vnoučata, děti z toho už mají trauma

Jsme samostatná rodina a stejně je to špatně

Během pěti let se nám narodily tři děti. Nejstarší syn je zlobivý. Vím to. Neustále mladší sestry fyzicky napadá nebo zlobí jinak. Hází hračkami, leze po nábytku a ač mu bude pět let, jít s ním do obchodu mě stojí veškeré nervy. Zatím co mladší holky jdou způsobně vedle košíku, syn je jak z divokých vajec. Dokáže se vztekat, když není po jeho. Je schopný si lehnout v obchodním domě na zem a hlasitě vřískat.

Zkoušela jsem jeho povahu zlomit fyzickými tresty, nepomohlo to. Od jednoho roku mu trpělivě vysvětluji, jak se chovat, ale marně. Zkrátka má složitou povahu na výchovu a asi nás zachrání jen čas. Věříme, že v první třídě se zklidní a dospěje. Nemám pocit, že bychom s manželem praktikovali volnou výchovu. Na děti umíme zakřičet, umíme jim dát na zadek, mají režim. Ale je to málo. Alespoň na syna. Holky jsou zlaté. Klidné, poslušné a ač se taky umí někdy vztekat, stačí, abych jim situaci vysvětlila a zklidní se.

Mohlo by Vás zajímat:

Blanka (65): Můj dospělý syn není schopen vybrat si partnerku. Bojím se, že se vnoučat nedočkám

Návštěvy u rodičů jsou psychicky náročné

Snažíme se, aby prarodiče měli s dětmi kontakt. A tak pravidelně jednou za dva měsíce jedeme na víkend na Moravu. Manželovi rodiče se smějí, jaký je jejich vnuk raubíř a dokáží ho zabavit natolik, aby zlobil co nejméně. Samozřejmě, že zlobí nebo neposlouchá, ale přístup manželových rodičů je v pohodovém a chápavém duchu. A možná, že syn z nich jejich pozitivní přístup vycítí a zlobí výrazně méně než obvykle nebo u druhých prarodičů.

Moji rodiče jsou bohužel pravým opakem. Jen co otevřeme dveře automobilu a vypustíme děti ven, už slyším: „Ježiš, co to máte za nevychovance? To neumí pozdravit? To musí hned letět ke psovi?“ Děti samozřejmě prarodiče pozdravily, ale po svém. Zvedly ruku, zakřičely pozdrav a hnaly ke zvířeti. A představa mých rodičů je taková, že se děti před ně postaví a v klidu je důstojně pozdraví. Což od tak malých dětí nemohou očekávat. A nevěřím, že jsem se jako malá chovala takto způsobně, jak se mě snaží rodiče přesvědčit.

Mohlo by Vás zajímat:

Zuzana (38): Tchán se po smrti manželky úplně změnil. Vnoučata se ho bojí a já už nevím, jak mu pomoct

Místo lásky jen samé nadávky

Celý víkend od svých rodičů neslyším nic jiného, než že mám hrozné děti. Co z nich vyroste, proč syna nevychovávám a že s ním nemohou jít ani na procházku, protože by se museli stydět. Musím podotknout, že moji rodiče se dětí vůbec nevšímají. Jen sedí u stolu a kritizují je. Malí raubíři se samozřejmě po dvou hodinách v jedné místnosti bez hraček nudí a vymýšlejí blbiny. Prarodiče nejsou schopní jim koupit ani disk s pohádkou nebo nějakou stavebnici.

„Mami, ale ten váš přístup taky není v mých očích v pořádku. Za pět let jste ani jednou za námi nepřijeli do Prahy. Když za vámi přijedeme, nejevíte o děti vůbec zájem. Neznám, co to je den bez dětí. Nepožaduju to. Děti jsme si pořídili a postaráme se. Ale ty s tátou jen kritizujete. A přitom nejste dobří prarodiče. Vždyť jste nikdy nic dětem ani nekoupili pro radost a když jsme tady, tak si s nimi ani nehrajete,“ řekla jsem, protože už jsem dále nemohla poslouchat kritiku a ohradila se proti slovům své matky. Nic na to neřekla a když jsme druhý den odjížděli, podotkla, že doufá, že až příště přijedeme, budou děti konečně znát základy slušného chování. Prostě je to marné, moje matka nebude babička roku.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (67): Moje dcera se baví, zatímco já se starám o vnoučata. Úplně zapomněla, že je matkou