Ilona (37): Manžel těžce nese, že dcera není sportovní typ. Nutí ji do aktivit, které nesnáší, a ještě ji ponižuje

Nikdy nezapomenu na ten moment, když jsme se na ultrazvuku dozvěděli, že se nám s největší pravděpodobní narodí dcera. Ten zklamaný výraz mého muže vidím i po letech. A je mi z toho smutno. Dokonce se snažil doktorku přesvědčit, že se určitě plete. Chtěl přeci syna, sportovce, úspěšného fotbalistu. Stejně jako měl být on, ale jaksi se mu to nepodařilo...

Mohlo by Vás zajímat:

Zuzana (45): Dcera kvůli svému příteli skoro nejí. Ničí její sebevědomí a já mám o ni obrovský strach

Sama jsem sportovní antitalent

Když se Zuzanka narodila, byla jsem šťastná. A i Radek nakonec vypadal, že má radost. Naše malá dceruška byla kouzelná.

„Nevadí,“ řekl tehdy. „Aspoň si ji vychovám jako sporťačku.“ Jeho slovům jsem se tenkrát zasmála. V duchu mě totiž napadlo: Co když bude mít holka geny po mně? To bude mít chudinka náročné...

A taky že ano. Z naší desetileté Zuzky evidentně nebude žádná sportovkyně, natož třeba úspěšná fotbalistka nebo snad olympionička, jak by si můj muž přál. Je prostě sportovní antitalent. Stejně jako já. Zatímco v jiných předmětech vyniká, tělocvik je pro ni spíš noční můra.

Sama si na to ještě dobře pamatuji. Jak se mi kvůli nešikovnosti spolužáci smáli. A učitelé a profesoři se kolikrát báli o mé zdraví. Když jsem si jednou při volejbale narazila prsty, měla jsem nečekaně velkou radost. Dostala jsem totiž omluvenku na několik týdnů. Naši mě naštěstí do žádných dalších pohybových kroužků nenutili. A já jim byla vděčná. Bohužel moje dcera takové štěstí nemá...

Mohlo by Vás zajímat:

Adéla (46): Dcera je drzá, lže a mění se k horšímu. Podle manžela je to všechno moje vina

Chodí z donucení na tréninky

I Zuzka je intelektuální typ, ráda si čte, kreslí nebo něco zkoumá. Jakmile má někde běhat, skákat nebo chytat míč, je to průšvih. Zatímco já mám velké pochopení a snažím se ji podpořit, manžel to odmítá přijmout. Jeho dcera přeci nebude největší nemohlo ze třídy!

„Musíš jí dát šanci! Prostě to chce pořádný trénink,“ říkal mi, když ji přihlásil na tenis, pak volejbal nebo atletiku.

Dcera se na mě pokaždé podívala se zoufalým výrazem. „Mami, já tam nechci,“ špitla mi jednou večer. Bylo mi jí líto. Věděla jsem se, jak se cítí, ale věděla jsem, že manžel neschválí, aby neměla alespoň jeden sportovní kroužek.

Zkoušela jsem mu to ale několikrát vysvětlit. „Radku, prosím tě, vidíš, že ji to nebaví. Nech ji být.“

„Nebaví ji to, protože ještě nemá dost dovedností. Musí si to osvojit,“ odbyl mě.

A tak ji zkusil zapsat ještě na plavání nebo tanečky. S tím, že to přeci není nic tak složitého. A naučí se to přeci každý. Všechno to vzdala, protože jí to nešlo nebo nebyla dost rychlá. A pokaždé slyšela od táty to stejné:

„Jsi moc líná! Kdyby ses víc snažila, šlo by ti to!“

Vidím,  jak jí to ubližuje. Ale on si pořád nechce připustit, že není a nikdy nebude jako on. A odnáší jen jeho nenaplněné sny. Dodnes se nejspíš nesmířil s tím, že jeho sportovní kariéra předčasně skončila kvůli vážnému zranění.

Mohlo by Vás zajímat:

Ingrid (70): Dcera si kvůli své jinakosti vytrpěla ve škole své. Tatínka jednoho spolužáka ale srovnala bravurně

Bojím se, co to udělá s jejím sebevědomím

Jednou se Zuzka vrátila ze školy a pyšně mi oznámila, že ji paní učitelka, jako jedinou ze třídy, vybrala na matematickou soutěž. „Mami, ona mi řekla, že mám talent!“ zářila. A já byla moc pyšná. Od první třídy si vede ve škole skvěle. V hodinách se častokrát nudí, protože spoustu věcí už dobře zná.

Když přišel manžel domů, běžela k němu a doufala, že bude mít z jejích úspěchů také radost.

Podíval se na ni a řekl: „No, je to pěkný, ale kdybys radši konečně zvládla udělat kotrmelec dozadu.“

Viděla jsem, jak její nadšení pohaslo. A ve mně vřela krev.

„Radku, už dost!“ vyjela jsem na něj. „Ona je chytrá a talentovaná. Proč ji pořád srážíš jen proto, že není po tobě?“

Pokrčil rameny. „Já jen nechci, aby byla outsider. Děti, co nejsou sportovně zdatné, to mají těžší.“

„Ne. Nemají to těžší. Těžší to mají děti, kterým vlastní rodič dává najevo, že nejsou dost dobré,“ řekla jsem mu naštvaně.

Jenže on si pořád mele svou. Dcera už je z jeho nároků a očekávání vyčerpaná. A já s ní. Nevzdáváme se ale. Jen doufám, že si to uvědomí dřív, než Zuzce jeho slova ublíží natolik, že si přestane věřit úplně. A že jednoho krásného dne bude na svou holčičku konečně také pyšný. I přesto, že neumí kotrmelec nebo rychle běhat.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Majda (31): Manželova sportovní rodina mě vzala poprvé na lyže. Dopadlo to šíleným trapasem