Ingrid (70): Dcera si kvůli své jinakosti vytrpěla ve škole své. Tatínka jednoho spolužáka ale srovnala bravurně

Dnes se tomu obě smějeme. Gábině je přes čtyřicet a jako muzejní historička ví často i věci, o kterých já nikdy neslyšela. Taková je výsada oboru, který vidí napříč časem a jehož vykonavatelé obvykle dovedou žít mimo vlastní dobu snáz než ostatní smrtelníci. Někdy mám pocit, že dcera snad časem i cestuje, kolik toho ví. Odmala je mimořádně učenlivá, což je skvělé, ačkoliv… Před více, než třiceti lety nebylo.

Mohlo by Vás zajímat:

Honza (72): Spolužáci se vnučce posmívají, že nemá drahé a značkové věci. Přemýšlím, že si na školu došlápnu

Dcera nikdy nezapadala mezi vrstevníky

Gabriela byla už jako dítě malá dospělá. Nikdo jí nemusel nic dlouho vysvětlovat, učila se pozorováním okolí, z něhož ale přebírala vždy jen to nejlepší. Sama od sebe upírala pozornost na dospělé vzory, zatímco vrstevníci jí nic neříkali. V kolektivu bývá běžné adaptovat se na druhé. Děti se vzájemně nakazí všelijakými slovíčky, gesty, nápady… Jeden začne sbírat céčka a už je ve třídě s týmž koníčkem dalších deset.

Gábinka ho vždy nazývala opičení. „Víš, mami, holky ve třídě jsou jako opice. Jedna má dva culíky a hned je chtějí všechny,“ vysvětlovala mi na konci 80. let, kdy ještě chodila na první stupeň. „A ty bys je nechtěla? Ráda ti je učešu…,“ nabízela jsem naivně. „Ne, děkuji. Já bych raději účes, jaký má naše zástupkyně ředitele,“ odvětila Gábi. Myslela jsem, že jde o legraci. Vždyť ta paní nosila výrazný natupírovaný účes s tzv. „kočkami“. Jenže Gábinka se v reakci na to, že je na to moc malá, usedavě rozplakala.

Orientace na dospělé, popřípadě kariérně nejvýše postavené lidi, je jedním z běžných rysů Aspergerova syndromu. Jenže na konci osmdesátek cosi jako Aspergerův syndrom nikdo neznal, takže lidé jako Gábi bývali svou snaživou dokonalostí spíše k smíchu. Ještě, že se dobře učila.

Mohlo by Vás zajímat:

Marína (39): Vánoční setkání spolužáků ze základky mě šokovalo. Neřešilo se jediné téma, do kterého bych se mohla zapojit

Konflikt s tatínkem zlobivého spolužáka

Jinakost jí ovšem přinášela potíže i mimo školu. Například když se na ni zaměřil nový spolužák Pepíček. Často ji tahal za vlasy, štípal do rukou, až měla modřiny, plácal po zadku… S manželem jsme jí doporučili, aby mu vynadala, popřípadě ho přes ruce plácla, jenže ne. Gábi na to šla od lesa. Vyčkávala na vhodnou příležitost, a když potkala před školou jeho tatínka, normálně šla a jako dospělá mu vyčinila. Lépe řečeno tatínkovi doporučila, aby si syna doma srovnal… Tehdy jí bylo necelých deset. Ovšem reakce, jakou tato akce spustila, byla neuvěřitelná.

Pepíčkův tatínek, povoláním policajt, se příšerně rozzlobil, druhý den na sebe nahodil uniformu a šel si do školy stěžovat. Jenže ne na Gábinu, nýbrž na nás, její rodiče. Podle něj jsme dceru k podobnému chování navedli… Chudák třídní pak nevěděla, co s kuriózní záležitostí dělat, takže si do školy pozvala i nás.

Debatovali jsme, ale bez výsledku. Nakonec i ona konstatovala, že Gábi je zkrátka malá dospělá a těžko s ní hnout. Nejhumornější ovšem byla hláška o otci Pepíčka, který se prý v kabinetu rozkřikl na celou místnost s tím, že se mu ještě za celý život nestalo, aby ho, jakožto ochránce zákona, napomenula malá holka… Incident naštěstí dopadl dobře a dnes se tomu smějeme pokaždé, kdy dojde na vzpomínky ze školních lavic.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Dita (19): Myslela jsem, že má spolužačka Aspergera, tak jsem jí chtěla pomoct. Zle se mi to vymstilo

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.