Facebook
Instagram
Láska má někdy sílu zavést nás do slepých uliček a ovlivnit naše nejbližší natolik, že se možná nevědomky postaví proti těm, na kterých jim skutečně záleží. Něco podobného potkalo i babičku Ingrid.
Naše babička žila dlouhá léta sama, až před patnácti lety nás překvapila, když nám představila svého nového přítele. Pan Vladimír, houslista renomovaného městského orchestru, ji dokázal rozveselit a na první pohled bylo zřejmé, že je s ním šťastná.
Zdálo se, že budeme mít sympatického dědečka
Oba už byli v důchodu, a tak si výborně rozuměli. Babička obdivovala, jak byl Vladimír vzdělaný, a navíc hudebník, protože měla vždy slabost pro lidi s intelektem a uměleckým nadáním. Vladimír ji bral na procházky do zámeckých parků, na operní koncerty, baletní představení nebo do divadla. Byl to muž plný kulturního bohatství, který babičku doslova okouzlil.
Do naší rodiny ho babi uvedla až po roce známosti. Působil jako zdvořilý a galantní pán, který měl babičku skutečně rád. Snažil se udělat dobrý dojem a získat si nás všechny. O každém z nás něco věděl a dokázal o nás mluvit s takovým obdivem, že to zapůsobilo i na nás, vnoučata. „Máte úžasnou rodinu,“ říkával. A museli jsme uznat, že to znělo od srdce.
V naší rodině jsme byli vlastně jen my dva, já a můj o rok mladší bratr. Tatínek, babiččin jediný syn, zemřel před osmnácti lety na infarkt. Pro babičku to byla obrovská rána a trvalo dlouho, než se s jeho ztrátou smířila. I my se s tím postupně vyrovnali, každý svým způsobem, ale věděli jsme, jak osamělá babička zůstala. Když se tak v jejím životě objevil Vladimír, cítili jsme úlevu. Dodnes si pamatuji, jak jsem ji jednou objala a tiše jí zašeptala: „Moc ti to přeju, babi. Hlavně, ať jsi šťastná.“
Nový dědeček začal vystrkovat drápky
Roky plynuly a zdánlivě bezchybný Vladimír začal odhalovat svou skutečnou tvář. Co zpočátku působilo jako neškodná pomoc, postupně přerostlo v ovlivňování rodinných vztahů. Babička vlastnila několik obchodů s módou, kterým se s věkem věnovala méně, a Vladimír se nabídl, že občas vypomůže jako prodavač. Na první pohled šlo o snahu být užitečný, ale ve skutečnosti spíš o způsob, jak získat kontrolu nad podnikáním. Brzy začal babičce tvrdit, že ji okrádáme a obchody vydělávají víc, než přiznáváme. Bez důkazů nás obviňoval z manipulace se zisky, a když jsme na obranu předkládali uzávěrky, nestačilo to.
Situace vyvrcholila při jedné večeři, kdy Vladimír prohlásil: „Beztak tě okrádají.“ Na otázku, proč si to myslí, odpověděl obviněním, že chceme babičku připravit o všechno a dát ji do domova důchodců. „Je to naše babička, jak něco takového můžete říct?“ reagovala jsem podrážděně. Babička, která dosud mlčela, se do sporu vložila: „Možná na tom něco bude. Dáváte mi málo peněz.“ Její slova nás šokovala.
Chtěl na mě svést veškerou vinu
Spory mezi námi narůstaly, až jsme se s babičkou dohodly, že nám svůj podíl v rodinném podnikání prodá. Brzy poté začala prodávat veškerý majetek a peníze mizely neznámo kam. Její zdravotní stav se náhle zhoršil a dostala mrtvici. Když jsem se to dozvěděla, okamžitě jsem za ní spěchala do nemocnice. Lékaři mi vyčítali, že nebrala předepsané léky, což jí způsobilo komplikace. Byla jsem v šoku. Vždy jsem se snažila babičce zajistit vše potřebné, pravidelně jí připravovala léky a starala se o to, aby v tom měla pořádek.
Po několika dnech se babička zázračně zotavila, protože záchranka přijela včas. Když se chystala opustit nemocnici, znovu se objevil Vladimír. Tentokrát na mě křičel, že jsem ji prý chtěla zabít kvůli dědictví a že vše, co se stalo, je má vina. Stála jsem jako opařená. Měla jsem důkazy, že jsem se o babiččino zdraví řádně starala, od fotek s připravenými léky po rozhovory s lékaři. Jeho obvinění však neustávala, a když jsem se mu postavila, začal mě hrubě urážet. Nazval mě děvkou, protože jsem rozvedená, a můj bratr, primář v prestižní nemocnici, byl podle něj idiot, který za babiččiny problémy mohl.
Po propuštění z nemocnice měla babička odjet do zařízení s následnou péčí, aby se plně zotavila. Vydržela tam však sotva dva dny, protože si ji Vladimír odvezl domů. I když se mu nepodařilo dostat babičku k oltáři, očividně měl zájem o zbývající nemovitosti, které chtěl pravděpodobně co nejrychleji prodat. Nejvíce se bojím, že babička znovu přestane brát léky, což by mohlo vést k dalšímu, ještě horšímu zdravotnímu kolapsu. Navíc mi už několik týdnů nezvedá telefon, jen občas přijde strohá odpověď na SMS.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
