Facebook
Instagram
Irena byla spokojená s tím, jaký skvělý kolektiv mají v práci. Jenže v poslední době se pohodová atmosféra změnila. Začaly se totiž ztrácet různé věci a stín podezření padl na všechny.
V naší firmě byla vždy přátelská atmosféra, cítila jsem se jako součást jedné velké rodiny. Nejvíc jsem se sblížila s Renatou (36). Byla nejen mou kolegyní, ale také blízkou přítelkyní. Často jsme spolu chodily na oběd a po práci jsme někdy skočily na nákupy nebo na skleničku. Zdálo se, že nic nemůže narušit tuto harmonii.
Začalo se dít něco podezřelého
V posledních týdnech ale něco narušilo tu pohodovou atmosféru. Ve firmě totiž začaly mizet různé věci. Zpočátku jsem tomu nepřikládala velkou váhu. Zdálo se, že někdo prostě omylem vzal nějakou drobnost. Ale postupem času se situace zhoršovala.
„Ireno, máš chvilku?“ zeptala se mě jednoho dne Emílie (35).
Zvedla jsem oči od počítače a uviděla ji stát ve dveřích mé kanceláře. Tvářila se ustaraně.
„Jasně, co se děje?“
„Všimla sis, že poslední dobou začínají mizet věci?“ zeptala se a posadila se naproti mně.
„Ano. Ale možná to je jen náhoda,“ snažila jsem se ji uklidnit.
„Nemyslím si. Z kuchyňky zmizela káva a čaj, ajťákům chybí dokonce několik externích disků. To není náhoda,“ řekla vážně.
„Myslíš, že někdo z našeho týmu může být za ty krádeže zodpovědný?“ zeptala jsem se, trochu šokovaná touto myšlenkou.
„Nevím, ale něco je rozhodně špatně,“ vzdychla si. „Možná bychom si měli promluvit s Petrem. Jako šéf by měl zasáhnout.“
Přikývla jsem a ještě téhož dne jsem šla za ním. Vysvětlila jsem mu, co se děje. Navrhl, že svolá poradu celého týmu, abychom to probrali.
Ty krádeže byly zvláštní
Do své kanceláře jsem se vrátila se smíšenými pocity. Na jednu stranu jsem byla ráda, že Petr plánuje něco podniknout, ale na druhou stranu jsem měla obavy, co z tohoto vyšetřování vzejde. Nedokázala jsem si představit, že by kdokoliv z naší firmy kradl. Prostě to nešlo.
Ta schůzka se uskutečnila hned další den. Atmosféra byla trochu napjatá, všichni byli trochu nesví, nevěděli, co očekávat. Petr (45) stál uprostřed konferenční místnosti a začal mluvit.
„Vím, že poslední dobou začaly mizet různé věci, včetně počítačového vybavení. To je vážná věc a musíme ji vyřešit. Rozhodl jsem se zorganizovat interní vyšetřování, abychom zjistili, co se děje. Prosím, buďte upřímní a otevření,“ jeho hlas byl pevný a energický.
V místnosti zavládlo ticho, všichni se s obavami dívali jeden na druhého.
Nakonec promluvila Renata: „Někdo musí být opravdu zoufalý, aby kradl takové věci.“
„Právě proto to musíme vyřešit. Každý z vás bude mít možnost mluvit se mnou individuálně, abychom mohli zjistit, co se děje,“ uzavřel Petr schůzku a my jsme se pomalu začali vracet do svých kanceláří.
„Co si o tom všem myslíš?“ zeptala se mě Emílie, když jsme si šly spolu pro kafe do kuchyňky.
„Nevím. Všechno to působí tak neskutečně,“ vzdychla jsem.
Nikdy bych ji nepodezírala!
Napětí ve firmě bylo téměř hmatatelné. Každý se na lidi kolem díval s jistou dávkou podezření. Jednoho odpoledne, když jsem po pracovní době dokončovala důležitou zprávu, rozhodla jsem se udělat si krátkou přestávku a uvařit si kávu. Když jsem procházela chodbou, všimla jsem si, že dveře do společné kuchyňky jsou pootevřené. Zastavila jsem se, protože jsem slyšela nějaké podivné šustění. Opatrně jsem nahlédla dovnitř a uviděla Renatu, jak bere z police balíček kávy a rychle si ho vkládá do tašky...
Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Renata, kolegyně, které jsem tolik důvěřovala, je zlodějka? Zadržela jsem dech a udělala krok zpět, snažila jsem se nevydat žádný zvuk. Renata zavřela tašku a zamířila ke druhému východu z kuchyně. Jakmile zmizela za rohem, konečně jsem se nadechla.
Nevěděla jsem, co dělat. Chtěla jsem okamžitě běžet za Petrem a všechno mu říct, ale rovněž jsem si nebyla jistá, jestli je to správné řešení. Možná bych si měla nejprve promluvit s Renatou.
Rozhodla jsem se vrátit do své kanceláře a všechno si v klidu promyslet. Snažila jsem se soustředit na práci, ale myšlenky mi stále kroužily kolem toho, co jsem viděla. Jak dlouho to trvalo? Měla Renata nějaké vážné problémy, o kterých jsem nic nevěděla?
Najednou do místnosti vpadla zadýchaná Emílie. Zapomněla dopisy které měla hodit na poštu.
„Ireno, jsi v pořádku? Vypadáš rozrušeně.“
„Ano, všechno je v pořádku. Jen mám hodně práce,“ zalhala jsem. Nechtěla jsem ještě nikomu říkat, co jsem viděla.
„Kdyby sis chtěla promluvit, víš, kde mě najdeš,“ usmála se a odešla.
Musela jsem něco udělat
Druhý den ráno jsem se rozhodla promluvit si s Renatou. Musela jsem slyšet její verzi, než podniknu další kroky. Seděla u svého stolu, byla zaneprázdněná nějakými dokumenty. Přistoupila jsem k ní a snažila se zachovat klid.
„Renato, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se tiše.
„Samozřejmě. Stalo se něco?“ hlas měla klidný, ale v očích jsem jí viděla náznak úzkosti.
„Ano, něco se stalo,“ zhluboka jsem se nadechla. „Včera jsem tě viděla, jak si bereš kávu z kuchyňky. Co se děje?“
Renata zbledla. Chvíli mlčela, jako by sbírala síly na odpověď.
„Není to tak, jak si myslíš...“ začala tiše a hlas se jí třásl.
„Tak jak to je? Prosím, vysvětli mi to,“ zeptala jsem se vážně.
Sklopila oči a začala mluvit.
„Mám obrovské problémy. Zadlužila jsem se kvůli hazardu. Nechtěla jsem nikoho žádat o pomoc, ale situace se mi vymkla z rukou. Začala jsem krást, protože jsem neviděla jinou cestu,“ rozplakala se.
Byla jsem šokovaná její zpovědí, ale zároveň jsem s ní soucítila.
„Proč jsi mi to neřekla? Mohla jsem ti pomoci...“
Renata si otřela slzy a podívala se na mě zoufale.
„Cítím se tak trapně... Bála jsem se, že přijdu o práci, že se ode mě všichni odvrátí.“
„Musíme to nějak vyřešit. Nemůžu to ignorovat,“ řekla jsem.
Situace byla komplikovaná
Cítila jsem loajalitu k přítelkyni, ale také jsem měla povinnosti vůči týmu. Po rozhovoru s ní jsem se vrátila do své kanceláře. Měla bych všechno říct Petrovi, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že tím bych ji zradila. Po několika minutách vnitřního boje jsem se rozhodla jednat. Zamířila jsem do Petrovy kanceláře a zaklepala na dveře.
„Vstupte. Stalo se něco?“ zeptal se, když uviděl mou vážnou tvář.
„Ano, musíme si promluvit. Jde o ty krádeže...“ začala jsem.
Petr se na mě podíval se zájmem. Vyprávěla jsem mu všechno, co jsem viděla a s čím se mi svěřila Renata. Poslouchal pozorně.
„Musíme něco podniknout. Chápu, že Renata má vážné problémy, ale to, co udělala, je nepřijatelné,“ řekl nakonec a já přikývla.
Rozhodli jsme se, že si s Renatou promluví. Pokusí se najít řešení, které jí pomůže dostat se z této situace, a zároveň ochrání náš tým. Věděla jsem, že to bude těžký rozhovor, ale doufala jsem, že všechno dobře dopadne. Určitě jsem jednala správně, ale zároveň jsem cítila smutek, že přátelská atmosféra ve firmě byla narušena.
Když jsem se večer vrátila domů, přemýšlela jsem o všem. Cítila jsem se podvedená, jenže také mi došlo, že život může být těžký a nespravedlivý. Renata udělala chybu a zaslouží si druhou šanci...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
