Facebook
Instagram
Paní Irena nebyla spokojená se svým životem a manželstvím. Dlouho to v sobě potlačovala, ale jednoho dne si řekla dost. Odešla od svého manžela, nyní je spokojená a může volně dýchat.
Většina lidí by si pravděpodobně myslela, že v mém věku nemá cenu honit se za sny a je lepší si zvyknout na to, co mám. Bohužel jsem si to dlouho myslela také. Můj manžel byl ke mně vždy jízlivý, ale s cizími ženami dokázal příjemně konverzovat. Cítila jsem se kvůli tomu opravdu divně a hloupě.
Lékař mi dal dobrou radu
„Máte počáteční příznaky deprese,“ řekl mi lékař. „Buď vám předepíšu léky a budeme čekat, co se stane, nebo změníte svůj život.“
„Pane doktore!“ odpověděla jsem. „Bylo mi šedesát, jsem vdaná čtyřicet let... Kde je čas a místo na změny?“
„Abychom se zachránili, vždy je čas a místo! Nejlepší způsob, jak si pomoci, je vědět, co způsobuje nemoc. Něco vám vysvětlím... Moje žena nedávno kupovala židli ke svému pracovnímu stolu. Všichni jí radili, ale ona nebyla spokojená. Nakonec řekla: 'Já budu sedět na té židli, takže musím najít tu, která mi nejlépe vyhovuje. Když najdu tu nejlepší pro sebe, koupím ji.'“
„Měla pravdu!“ řekla jsem.
„Samozřejmě. Říkám vám to proto, že náš život je jako ta židle. Pokud nám nevyhovuje, ani boží zásah nepomůže...“
Tento rozhovor mi ukázal, že změny jsou nutné, jinak se zblázním. Začala jsem tím, že jsem si uvědomila, co mám a co chci...
Pochopila jsem, že musím jednat
Měla jsem byt, který jsem neměla ráda, práci, která mě vyčerpávala, přátele tak iritující, že jen myšlenka na setkání s nimi mi způsobovala bolest hlavy. A také jsem měla manžela, toho samého už čtyři desetiletí, nudného jako bláto, a navíc mrzutého a zlomyslného.
Vím, že některé ženy by mohly říct, že mluvím nesmysly, protože spousta z nich by chtěla to, co mě unavuje a rozčiluje. Ale nemůžete měřit lidi a jejich životní potřeby stejným metrem. Můj manžel je milý k ostatním, jenže ke mně ne. Na neznámou pokladní v obchodě se usmívá tak, jak se na mě neusmál celé roky. Když se ho na to zeptám, tvrdí, že si stěžuji a vymýšlím si.
Pak dodá: „Ale ty jsi vždy taková! Nikdy nejsi spokojená. Nechci se s tebou hádat!“
Co je tak divného na tom, že se cítím hloupě, když se v mé přítomnosti usmívá a flirtuje s jinými ženami, ale na mě se dívá jen ta jeho zamračená a nepřátelská tvář?
Nedávno křičel ve výtahu, že se musí vrátit domů, protože jsem mu nepřipomněla brýle. A on bez brýlí do obchodu nechodí, neboť nevidí, co je napsáno na etiketách! Je mým úkolem připomínat mu všechno, co potřebuje? Když něco zapomenu, kritizuje mě. Když on, jsem také na vině...
Roky jsem měla sen, že balím kufr a odcházím. Nevím kam, ale jsem si jistá, že tam můj manžel nebude. To mi přináší velkou radost! Ale když se probudím a slyším ho šourat se v pantoflích a kašlat v koupelně, okamžitě mám všeho dost...
Můj syn je stejný
Zkoušela jsem se poradit s kolegyněmi v práci, ale dívaly se na mě, jako bych byla úplný blázen.
„Přišla jsi o rozum?“ řekla nakonec jedna z nich. „Slušný chlap, moc nepije, nekouří, pracuje, nehoní se za ženskými, a ty s ním nejsi spokojená... Ve stáří chceš hrdinu z románu? Takoví neexistují! Dávej pozor, nebo ti někdo tvého muže přebere, a pak budeš opravdu zoufalá!“
„Mám být s někým proti své vůli?“ zeptala jsem se. „Jen abych nebyla sama?“
„Samozřejmě! Samota je hrozná. Ale co ty o ní víš...“
Tohle mě nutilo roky zavírat oči před vším špatným, co se mi dělo. Dokud byl můj syn malý, vydržela jsem to, ale už vyrostl a odstěhoval se do zahraničí. Nezajímalo ho, jestli jsem šťastná nebo ne. Má povahu svého otce, také mě považuje za věčnou stěžovatelku. Od něj těžko mohu očekávat pochopení a soucit...
To byla poslední kapka
Jednou jsem šla s manželem do obchodu s obuví, protože jsem si chtěla koupit obyčejné sandály na každodenní nošení. Hned jsem si všimla jedny, které se mi líbily. Byly světle modré, s tenkými pletenými pásky.
Požádala jsem o svou velikost, ale než mi prodavačka mohla podat krabici, můj manžel řekl dost hlasitě, aby ho všichni slyšeli: „Co si to bereš? Ty nejsou pro tebe! Vezmi si tyhle!“
Než jsem mohla protestovat, podal mi odporné, černé, těžké a neforemné boty.
„Ty nechci,“ řekla jsem. „Nelíbí se mi. Chci ty druhé...“
„Chtít můžeš!“ zasmál se zlomyslně. „Ani před dvaceti lety by se k tobě nehodily. Máš příliš tlusté nohy!“
„Nepřehánějte,“ zastala se mě prodavačka. „Vaše žena bude v těch modrých vypadat skvěle. Takže, zkusíme je?“
Neslyšela jsem jeho odpověď, protože jsem už vyšla z obchodu a rychle zamířila rovnou domů.
Když dorazil, byla jsem už sbalená
Asi patnáct minut po mně dorazil i manžel. „Kam jdeš?“ zeptal se poněkud nejistě, asi cítil, že to přehnal.
„Stěhuješ se?“
„Ano,“ byla jsem úplně klidná a dál si balila věci. „Zatím zůstanu u přítelkyně a pak si najmu byt, dokud nevyměníme ten náš za dva menší. Beru si polovinu peněz z účtu. A nepokoušej se mě zastavit, protože se ti to nepodaří. Mám už všeho dost,“ řekla jsem.
„Jdi k čertu!“ vykřikl. Pravděpodobně si myslel, že mě vyděsí. „Čím dřív odejdeš, tím dřív se vrátíš!“
Nepokusil se mě přemlouvat. Byl přesvědčený, že se zastavím, pak se rozpláču a zamknu v ložnici. Později se z toho dostanu a vše se vrátí do normálu. Není se čeho obávat! Po tolika letech manželství se lidé nerozcházejí kvůli hádce o sandály...
Udělala bych to znovu
Mýlil se, protože jsem se nevrátila. Už rok žijeme odděleně, ve dvou různých garsonkách. Několik měsíců jsme se vůbec neviděli, všechny záležitosti řešil náš syn a můj právník. Jsme v odloučení. Nevím, jestli bude rozvod, ještě jsem se nerozhodla.
Dosud jsem své rozhodnutí neolitovala. Jen je škoda, že jsem to neudělala dřív, ale tehdy jsem nebyla připravená na takové změny. Cítím se mnohem lépe fyzicky i psychicky. Žiju, jak chci, nikdo mě netrápí, nekontroluje, nesoudí, ani mě nepopichuje. Je to taková úleva a luxus, že bych se nikdy nevrátila k tomu, co bylo. Konečně mohu dýchat...
Před půl rokem jsem náhodou potkala svého manžela na ulici. Chvíli jsme si povídali o životě. Byl to úplně normální a klidný rozhovor mezi dvěma dobrými známými. Je jasné, že se čas od času uvidíme, už jen proto, že máme syna.
Kdyby se mě teď někdo zeptal, jestli bych to udělala znovu, bez sebemenšího zaváhání bych odpověděla ano.
Prostě jsem našla svou židli a konečně se cítím pohodlně. Můj moudrý doktor měl pravdu, když říkal, že pokud mi něco nesedí, nebo já něčemu nesedím, musím vstát a najít si jiné místo. Na to nikdy není pozdě...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Jak obléknout velká prsa, abyste nevypadala vulgárně? Stylistka prozrazuje tipy na materiály, střihy i kouzlo vertikální linie
Jak obléknout velká prsa, abyste nevypadala vulgárně? Stylistka prozrazuje tipy na materiály, střihy i kouzlo vertikální linie
Související články
