Iva (44): Kvůli těžké nemoci a rozvodu jsem byla na dně. Pak se objevil někdo, kdo mi ukázal, že život má pořád smysl

Vstávala jsem kolem sedmé, jako každou neděli. Jenže když jsem se pokusila pohnout levou nohou, vůbec neposlouchala. Málem jsem skončila rozpláclá na zemi. Sotva jsem se dopotácela do koupelny a pak do kuchyně, abych uvařila kávu sobě a svému manželovi Daliborovi, který ještě sladce spal.

Mohlo by Vás zajímat:

Vlasta (34): Manžel mě opustil kvůli jiné ženě. Vesmír mi seslal nového a lepšího chlapa ještě ten den

Netušila jsem, co se děje

Hodiny ubíhaly a divná slabost neustupovala. Jako by toho nebylo dost, začaly se mi třást ruce. Moc jsem si to nepřipouštěla, měla jsem toho v domácnosti nad hlavu. Doopravdy jsem se znepokojila teprve tehdy, když se to objevilo i následující den.

„Mám pocit,“ řekla jsem Daliborovi, „že se mnou není něco v pořádku.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se.

„Těžko říct. Asi bych měla zajít k lékaři.“

„Tak na co čekáš?“ odvětil.

Rozhodla jsem se navštívit svého praktického lékaře. Ten mě prohlédl, zeptal se na spoustu věcí, a nakonec přiznal, že to přesahuje jeho kompetence. Dostala jsem doporučení k neurologovi, který po základních vyšetřeních nařídil magnetickou rezonanci.

Nejdřív jsem si musela domluvit termín a po vyšetření vydržet ještě několik dní, než přijdou výsledky. Když jsem měla opět jít k lékaři, Dalibor byl zrovna na pracovní cestě. Šla jsem tam sama. Výsledky mě naprosto vyvedly z míry, ukázalo se, že mám vážné zdravotní potíže...

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (54): Manžel mě po padesátce opustil kvůli mladší ženě. Teď žiji s maminkou a cítím se příliš stará na nový začátek

Byla jsem zdrcená

„Dalibore…“ rozbrečela jsem se do telefonu. „Nevypadá to dobře... Co teď budu dělat?“

„Hlavně klid, zvládneme to. Najdeme vhodnou léčbu, zkusíme všechny možnosti,“ snažil se mě uklidnit. „Promiň, teď vážně nemůžu mluvit. Zítra se vracím, probereme to pak. Zkus to zatím zvládnout sama.“

Jenže to se snadno řekne, ale hůř udělá. Zvlášť když jsem v návalu paniky jako blázen prohledávala internet. Když jsem zjistila, co všechno mi hrozí, udělalo se mi zle. Nedávno mi bylo čtyřicet a teď jsem musela připustit možnost, že zbytek života strávím na vozíku!

Dalibor se vrátil následující den. Ano, snažil se mě podpořit, ale moc to nepomáhalo. Naštěstí měl známé, tak mě rychle přijali do nemocnice.

Podstoupila jsem další sérii vyšetření a zařadili mě do experimentální léčby. Na papíře to vypadalo skvěle, ale ve skutečnosti jsem byla permanentně vyčerpaná, ospalá a bez energie. Nejhorší bylo, že jsem se pořád utápěla v chmurných myšlenkách. Snažila jsem se aspoň částečně fungovat, pracovat, starat se o domácnost, ale vůbec mi to nešlo.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (50): Manžel mě opustil kvůli mladší ženě a teď se chce vrátit. Nevím, zda mu to odpustím

Manžel mě opustil

Měla jsem z toho všeho deprese. A jako by toho nebylo málo, jednoho dne na mě Dalibor vyletěl. „Co to s tebou je poslední dobou? Dřív jsi byla plná elánu, teď se tu šouráš jako stín. Vždycky ti záleželo na tom, jak vypadáš. Teď...“ nedokončil větu a jen zoufale zakroutil hlavou.

„Zapomněl jsi na mou diagnózu?“

„Vím o ní. Ale máš výborné doktory, bereš léky. Proč se kvůli tomu hned hroutit? Spousta lidí má stejné potíže a dokážou normálně žít.“

„Mám snad zůstat v klidu?“ křikla jsem. „Tobě se to mluví, ale já se každé ráno modlím, abych ještě mohla chodit! Vůbec to nechápeš, viď? Jestli nechceš vidět moje utrpení, klidně se pakuj. Odejdi. Rozvod si zařiď sám. Já nic nepotřebuju – byt je můj, mám práci, nějak to zvládnu.“

Muž, kterého jsem považovala za lásku svého života, teď prostě sebral kufr s věcmi a odešel. Úplně zničená jsem propukla v pláč a vztekle naházela jeho zbylé věci do tašek. Poslala jsem mu zprávu, že si je může vyzvednout u dveří a klíče ať hodí do schránky.

Celý večer jsem probrečela. V záchvatu zoufalství jsem se svěřila se svým trápením v jedné internetové diskusní skupině. Většina komentářů byla typu „vydrž, bude líp“. Pak mě zaujalo foto uživatelky, která chodila na stejné gymnázium jako já. Zdála se mi povědomá, ale měla jiné příjmení, nejspíš byla vdaná. Napsala jsem jí zprávu a obratem přišla odpověď. Byla to skutečně moje bývalá spolužačka Žofka! Vyměnily jsme si čísla a za chvíli jsem slyšela její hlas v telefonu.

„To je neuvěřitelný, že se slyšíme po tolika letech,“ pronesla se smíchem.

„Osud si s námi prostě umí zahrát,“ odvětila jsem.

„Jsi teď v Praze, viď? Mohla bych se stavit v sobotu, hodí se ti to?“

„Ehm... jo, tak jo...“ zamumlala jsem nejistě.

„Skvěle, tak platí. Uvař kafe a upeč něco sladkého! Pa!“

Mohlo by Vás zajímat:

Hana (36): Manžel mi nechal děti, dluhy a odešel. Zjistila jsem, že má novou ženskou a žije v luxusu

Dodala mi sílu

Dorazila kolem poledne. Neviděly jsme se dvacet let. „Jak to zvládáš?“ zeptala se Žofka, když se usadila do křesla.

„Všechno víš z mého příspěvku... Jsem v koncích a nevím, co mám dělat.“

„Znáte se s mou diagnózou?" usmála se. "Já žiju s něčím takovým už deset let, naučila jsem se s tím fungovat. Jednou je líp, jindy hůř, ale věř mi, jde to. Jen musíš dodržovat pár zásad. Za prvé – nečti nesmysly na internetu. Za druhé – vyhni se ‚podpůrným‘ skupinám. Každý tam řeší hlavně svoje trable, jen to umocňuje depku. A nakonec – potřebuješ aktivitu.“

„No, pracuju z domova...“

„Fajn, ale občas je dobré jít mezi lidi. Nic se nestane, když si dopřeješ kafe v nějaké kavárně. A hlavně – nejsi na to sama. Asi ne náhodou jsme se potkaly na síti.“

„To dává smysl,“ přikývla jsem.

„Přesně tak! A teď vyrazíme ke kadeřníkovi a pak do obchoďáku. Určitě máš v šatníku volno, když se ten tvůj pitomec odstěhoval. Teď je čas začít znovu. Co ty na to?“

„Souhlasím...“ přikývla jsem s úsměvem.

Od té doby se pravidelně setkáváme u kávy. Žofka chodí za mnou a povzbuzuje mě, abych se starala o sebe. Já na oplátku pečuji o ni třeba tím, že něco upeču. Od rozpadu mého manželství uplynulo už několik let a já mezitím našla člověka, který mi doopravdy rozumí. Moje nemoc nepokračuje nijak dramaticky. Ano, občas se objeví nějaké obtíže, ale není to nic, co by mě příliš znepokojovalo. Pochopila jsem, jak moc je důležité udržet si pozitivní postoj – a mít někoho, kdo mě podpoří...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Tereza (55): Během vážné nemoci mě opustil manžel. Vrátil se, až když jsem se uzdravila. Dcera mu to neodpustila

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.