Facebook
Instagram
Má Ivona pravdu, když říká, že muži se bojí inteligentních a samostatných žen? Její životní příběh to naznačuje. Žádný muž nesnesl, že má svůj názor a nenechá se ovládat. Ivona už se smířila s tím, že se nikdy nevdá. A docela jí to vyhovuje.
Je vtipné, jak muži vnímají ženy. Podle nich bychom měly být bez vlastního názoru, připravené podřídit se jim a slepě plnit každý příkaz. Když narazí na silnou, nezávislou a chytrou ženu, utíkají pryč. No dobře. Ať si jdou vylézt zpátky na strom, protože nemám v úmyslu být cvičeným psem, který dělá různé kousky na povel.
Máma se bojí, že skončím jako stará panna
"Jak se máš, drahoušku?" zeptala se máma, když jsem k ní zaskočila na návštěvu. "Kdy si konečně najdeš nějakého milého přítele?"
"Kdo říkal, že nějakého hledám, mami?" odpověděla jsem otázkou, kterou vždycky pokládám v takových situacích.
"Ivono, bude ti čtyřicet. Opravdu chceš skončit jako stará panna?"
"Tohle se dnes už neříká. Už nejsou staré panny ani staří mládenci, jen single ženy a muži, prostě lidé, kteří se rozhodli nevstupovat do beznadějných vztahů..."
"Zlatíčko, to, že ses několikrát spálila, neznamená, že ti každý muž chce ublížit. Určitě se najde takový, který tě bude milovat. Ale musíš ho hledat. Ráda bych se dočkala dne, kdy se stanu babičkou."
Povzdechla jsem si. Pokaždé, když se setkáme, hraje tu stejnou scénku. Musí se konečně smířit s tím, že se nikdy nevdám a nedám jí vnoučata. Vím, že se jí to nelíbí, ale je to můj život...
O svém životě si rozhoduji sama
Už mám po krk moralizování. Máma neví, kdy přestat, často musím poslouchat proslovy plné moudrosti starší generace. "Žena bez manžela není opravdová žena... Tvou povinností je porodit alespoň jedno dítě..." říká mi.
To samé opakuje teta Alice (65) a obvykle dodává: "Co si o tobě lidé pomyslí?"
To, co si o mně myslí ostatní, pro mě není důležité. Proč si všichni myslí, že osudem ženy je být služkou svého manžela a rodit děti? Jsou i jiné způsoby, jak žít.
Mám ráda svůj život. Je mi 38 let. Nemám děti a nikdy jsem nebyla vdaná. Pro některé lidi to může být šok, ale já jsem s tím v pohodě. Jsem naprosto nezávislá. Sama si vydělávám na své potřeby a utrácím své peníze za to, co chci já. Mám celou postel pro sebe a v noci mi nikdo nebere přikrývku. Nemusím s nikým konzultovat plány na dovolenou. Nemusím přemýšlet, co by můj milý manžel chtěl k večeři. Vařím si, co mám ráda. Neposlouchám neustálé stížnosti a brblání. Nikdo mi nic nevyčítá. Takhle chci žít a nikomu do toho nic není.
Nikdy jsem neusilovala o svatbu. To neznamená, že jsem se nesnažila najít štěstí po boku muže. Mohla bych říct, že být manželkou mi prostě nebylo souzeno. Muži se mě bojí, protože na rozdíl od některých žen umím myslet, mám vlastní názor a nebojím se ho vyjádřit...
Někdy ty muže nechápu
Když mi bylo 24 let, začala jsem chodit s Pavlem. Zpočátku nám bylo spolu dobře. Po několika měsících jsem dospěla k závěru, že by to mohlo být vážné. Sestěhovali jsme se, což znamenalo, že do našeho života vstoupily kompromisy. A tehdy to začalo. Hádali jsme se snad pořád. Nebo spíš, hádali jsme se, jen když jsem nesouhlasila s jeho názorem. I když šlo o maličkosti.
Pavel si třeba usmyslel, že do obýváku se perfektně hodí koberec s hororovými motivy. Protestovala jsem. Už jsme nebyli teenageři, abychom si "zdobili" byt takovým kýčem. Takové situace se opakovaly neustále. Odejít se rozhodl poté, co jsem protestovala proti koupi auta na úvěr v nějaké pochybné firmě.
"Nevidíš ty téměř lichvářské úroky? Spočítej si to a uvidíš, kolik nás to bude stát. Je to opravdu jednoduché. Stačí, když částku splátky vynásobíš počtem splátek. Nesouhlasím..."
"Bože, ty musíš vždycky filozofovat," povzdechl si.
"To není filozofie. To je logika. Přemýšlej chvilku. Nemůžeme si to dovolit. Koupíme něco levnějšího, co si můžeme dovolit bez zadlužení," přesvědčovala jsem ho.
"Ne," trval na svém Pavel. "Vybral jsem si tohle auto a hodlám ho koupit."
"Jsi snad malý kluk, který viděl v obchodě lesklé autíčko? Jsi dospělý muž, tak se podle toho chovej!" nedala jsem se.
Po téhle hádce mě opustil. Řekl, že ho příliš omezuji.
Pak se mém životě objevil Filip. Ten mě opustil už po třech měsících. S ním jsem se také nedokázala dohodnout. "Pořád se jen povyšuješ. Cituješ filozofy, poezii a další nesmysly. Mám pocit, že mi neustále chceš dokázat, jak jsem hloupý," řekl při rozloučení. To ale dokázal jen sám sobě, já nemusela dělat nic.
Později jsem se chodila s Matějem. Tenhle vztah vydržel celých 21 měsíců. Odešel, když jsem v práci získala povýšení. "Nepotřebuji ženu, která má nos nahoru. Podívejte, velká paní manažerka..." nadával mi bez důvodu. Ani se mi to nechtělo komentovat...
Mám raději svého kocoura než chlapy
Po tomhle nezdaru jsem se rozhodla, že už to nebudu zkoušet. Na co taky? Každý pokus, který jsem udělala, skončil stejně. Muži ode mě utíkali. A proč? Protože mám vlastní názor? Protože jsem vzdělaná a ráda čtu? Protože dobře vydělávám a mám vysokou pozici? Kdyby na světě existovaly jen takové "problémy"...
Nikdy jsem se nad nikým nepovyšovala. Nerozděluji lidi na lepší a horší. Nikoho nesoudím podle vzdělání nebo práce, kterou vykonává.
Každého muže, který mě opustil, ovládal strach. Báli se, že ze mě nedokážou udělat poslušnou loutku. Smůla. To je jejich volba. Já nepotřebuji muže, abych byla šťastná.
"Ivono, mám o tebe starost. Jsi tak sama," opakuje máma. Ale to není pravda. Mám skvělé přátele a samota mi nevadí. Inteligentní člověk se ve vlastní společnosti nenudí.
A pak mám svého kocoura Toma. Je to dokonalý společník. Očekává ode mě jen plnou misku. Když se mi stočí na klín a tiše přede, cítím, že ke štěstí nepotřebuji nic víc...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Andrea Verešová zažila obtěžování i šikanu kvůli vzhledu: V Paříži mi chtěli operativně prodloužit nohy
Související články
