Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Jakub si myslí, že mu žádná neodolá. Proto přijal kamarádovu výzvu a na maturitní ples pozval tichou dívku, které by si jinak ani nevšiml. Když ji lépe poznal, začal se stydět za to, co udělal.
Maturitní ples byl ve škole tématem číslo jedna už několik týdnů. Pro někoho šance zazářit, pro jiné zdroj stresu. Já rozhodně patřil k těm prvním. Vybrat si partnerku pro mě nebyl žádný problém. Stačilo pár pohledů a úsměvů a holky se mi nabízely samy.
Přijal jsem výzvu
Můj kamarád Aleš chtěl zjistit, jestli mám u holek opravdu takový úspěch, jak si myslím. „Hele, Jakube, jestli je to taková hračka, mám pro tebe výzvu,“ uchechtl se.
„Jakou?“ zeptal jsem se a začal jsem tušit, že z toho nic dobrého nevzejde.
„Pozvi na ples Veroniku,“ zazubil se.
Překvapeně jsem na něj zamrkal. Veronika byla známá tím, že se drží stranou. Je tichá, nenápadná, věčně ztracená v knížkách. Rozhodně nevyhledávala pozornost. „Veroniku? Proč zrovna ji?“ zasmál jsem se.
„Protože to je výzva. Myslíš, že každá holka ti řekne ano? Dokaž to...“
Znělo to hloupě, ale moje ego mi nedovolilo couvnout. „Fajn, beru to,“ kývl jsem. V tu chvíli jsem netušil, co všechno tím odstartuju.
Pozval jsem ji na maturitní ples
Přišel jsem za ní o přestávce. Veronika seděla v koutě na chodě s knížkou v ruce. „Ahoj, Veroniko,“ oslovil jsem ji. Zvedla hlavu, tvářila se překvapeně, jako bych právě spadl z nebe.
„Jakube, copak se děje?“ zeptala se nejistě.
„Chtěl jsem se tě na něco zeptat. Šla bys se mnou na maturák?“ usmál jsem se tím svým úsměvem, co vždycky fungoval.
Jenže její reakce byla jiná, než jsem čekal. Nejdřív se podívala na mě, pak kolem sebe, jestli si z ní nestřílím. „Já? Proč zrovna já?“ zeptala se nevěřícně.
„Protože vím, že budeš skvělá tanečnice,“ zkusil jsem znít přesvědčivě.
Váhala. Vypadalo to, že odmítne. Ale nakonec přikývla. „Dobře,“ řekla tiše.
Její nejlepší kamarádka Klára, která ji vždycky chránila, se na mě podívala podezíravě. „Doufám, že víš, co děláš,“ řekla mi později, když Veronika zmizela ve třídě. Snažil jsem se to zahrát, že všechno myslím smrtelně vážně...
Překvapila mě
Když Veronika souhlasila, bylo jasné, že si musíme zkusit, jak nám to půjde na parketu. Nehodlal jsem riskovat ostudu – moje hrdost by to nepřežila. „Sejdeme se po škole v tělocvičně,“ navrhl jsem a Veronika nesměle přikývla.
Šokovala mě tím, jak dobrá je tanečnice. Byla fantastická, graciézní, jistá a přirozená. Vůbec se to nehodilo k té tiché holce z lavice u okna. „Veroniko, kde ses to naučila?“ zeptal jsem se ohromeně. „Tančíš jako profesionálka!“
Usmála se a sklopila oči. „Tanec byl vždycky moje vášeň,“ přiznala tiše.
Začali jsme se vídat častěji... a já ji najednou viděl úplně jinýma očima. Její píle, talent, to všechno bylo ohromně inspirující. Poprvé jsem chtěl být lepší, ne jen dobrý.
Aleš si samozřejmě neodpustil rýpnutí. „Hele, Jakube, nějak ses do toho zažral, co? Nezapomeň, proč to děláš,“ posmíval se.
Neodpověděl jsem. Něco se ve mně měnilo...
Byla prostě úžasná
A pak přišel náš maturitní ples. Když jsem Veroniku uviděl ve večerních šatech, na chvíli jsem úplně zapomněl, proč tam vlastně jsem. Byla tak jiná... Najednou byla sebevědomá, zářila a všichni na ni koukali.
„Moc ti to sluší,“ řekl jsem jí ohromeně.
„Děkuju,“ odpověděla a lehce zrudla.
Hned prvním tancem Veronika ovládla celý sál, byla tak ladná a krásná. Zářilo z ní sebevědomí a mně spadla brada. Všichni ztichli a dívali se na nás. „Veroniko, jsi neuvěřitelná,“ zašeptal jsem, když dozněla hudba.
Usmála se skromně, ale v očích jí zářila pýcha. A já s každou další minutou cítil větší hrdost, že jsem tam právě s ní. A taky vinu. Protože to všechno začalo jako blbá sázka. Připomínal mi to každý její úsměv, každá společná chvíle. Bylo mi hůř a hůř...
Aleš si samozřejmě neodpustil poslední ránu. Došel za námi, když jsem s Veronikou seděl u stolu, a pronesl: „Víš, že to všechno začalo jako sázka, viď?“
Ta slova mě zasáhla jako facka. „Dost, Aleši!“ zavrčel jsem na něj. Otočil jsem se k Veronice. „Tohle už není žádná hra. Veroniko, jsi úžasná a jsem hrdý, že jsi tady se mnou.“
Veronika se na mě zmateně podívala. „O čem to mluví?“ zeptala se tiše. Než jsem stihl cokoliv říct, vstala a odešla.
Musím napravit svou chybu
Vyběhl jsem za ní a poprvé naplno pocítil tíhu toho, co jsem způsobil. Našel jsem ji sedět na schodech před sálem. Dívala se na svoje ruce, jako by v nich hledala odpovědi.
„Veroniko, prosím, nech mě to vysvětlit,“ začal jsem, ale zarazila mě.
„Takže to byla jen hra? Sázka, abys měl co vyprávět kamarádům?“ hlas se jí třásl.
„Jo... tak to začalo,“ přiznal jsem s těžkým srdcem. „Ale to není celá pravda.“
Oči se jí leskly slzami. „Tak jaká je pravda?“ zeptala se.
„Na začátku to byla pitomá sázka. Ale pak... pak jsem tě poznal. Tvoje vášeň, tvoje síla a odhodlání... Všechno se změnilo. Veroniko, jsi skvělá holka...“
„Myslíš, že to stačí? Že to napraví pár vět?“
„Vím, že jsem to pokazil. A vím, že si nezasloužím tvoje odpuštění. Ale potřeboval jsem, abys věděla, že už dávno to pro mě nebyla jen sázka,“ řekl jsem upřímně.
Veronika vstala. „Ten večer si nenechám zkazit, Jakube. Ale ne kvůli tobě,“ pronesla a vrátila se zpátky do sálu. Mě nechala stát venku s vinou, co mě dusila.
Ples skončil, ale to, co se stalo, ve mně zůstalo. Cítil jsem se špatně. Věděl jsem, že jestli chci něco napravit, musím přestat mluvit a začít jednat. Veronika si zaslouží víc než slova, zaslouží si důkaz, že je úžasná a jedinečná. Otázkou je, jestli mi to dovolí...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
