Jana (30): Mám partnera staršího o 25 let. Moje rodina se s tím těžko smiřuje

Vyrůstala jsem v tradiční rodině. Táta mi od malička opakoval: „Rodina je svatá. Nikdy neudělej nic, co by nám přineslo ostudu.“

Jako jediná dcera jsem byla pořád pod dohledem. Rodiče měli můj život nalinkovaný dávno předtím, než jsem vůbec stihla začít žít.

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (31): Vzala jsem si staršího muže. Raději budu mladou vdovou, než se trápit s nezralým chlapcem

Setra mě nedokázala pochopit

Všechno se změnilo, když jsem potkala Martina. Je o 25 let starší, ale to pro mě nikdy nehrálo roli. Byl zralý, inteligentní, vášnivý, měl všechno, co mi u kluků v mém věku zoufale chybělo. Hned jsem věděla, že právě tohle jsem celý život hledala. Samozřejmě jsem si uvědomovala, že to nebude jednoduché. Ten věkový rozdíl byl vidět na první pohled a tušila jsem, že nás spousta lidí odsoudí. Ale rozhodla jsem se, že svůj život budu žít podle sebe.

Pak přišla chvíle, kdy jsem Martina měla představit své rodině. Viděl na mně, že jsem z toho nervózní. Byl jako vždy klidný a elegantní, stiskl mi ruku, usmál se a řekl: „Bude to v pořádku.“

Nebyla jsem si tím tak jistá, ale jeho přítomnost mi dodala odvahu. Vešli jsme spolu do domu mých rodičů. Moje sestra Veronika seděla u stolu s kamenným výrazem. „Jano, můžeme si promluvit o samotě?“ zeptala se mě po chvíli.

Přikývla jsem a odešly jsme do vedlejšího pokoje. Než jsem stihla cokoliv říct, spustila: „Co to děláš? Vždyť by mohl být tvým tátou!“

„Ty tomu nerozumíš. Tohle není žádné poblouznění, miluju ho,“ odpověděla jsem rozhodně.

Veronika se zamračila, jako by se snažila pochopit něco, co bylo úplně mimo její svět. Přemýšlela jsem, proč lidé hned odsuzují vztah jen kvůli věkovému rozdílu. Musí mít láska nějaké hranice? Proč bych prostě nemohla být šťastná?

Mohlo by Vás zajímat:

Valérie (33): Zamilovala jsem se do staršího muže. Opustil mě, protože jsem ho prý málem uštvala

Chceme se vzít

Náš vztah se stal terčem drbů... a ne zrovna lichotivých. Nejtěžší bylo poslouchat je od lidí, které jsem považovala za přátele. Každý drb a pohled plný odsouzení mě bodal přímo do srdce.

Moje láska k Martinovi mi dávala sílu vydržet. Začala jsem přemýšlet, kde se ve mně bere ta jistota. Proč jsem si tak pevně stála za svým, i když se všichni stavěli proti? Možná to bylo tím, jak se na mě Martin díval, jako na ženu, ne na holku, co neví, co chce. A možná to bylo i tím, že jsem se s ním opravdu cítila sama sebou. Každá minuta strávená po jeho boku mi připomínala, proč jsem se rozhodla právě pro něj. Byla jsem připravená bojovat za nás, i kdyby to znamenalo ztratit vlastní rodinu.

Časem jsem se odhodlala ke svatbě. Plánovali jsme malý obřad, jen s těmi nejbližšími. Když jsem to oznámila doma, reakce byla horší, než jsem čekala. Táta, jinak klidný a vyrovnaný chlap, málem vybuchl. „Ty to fakt uděláš?“ zeptal se a zamračil se.

Jeho názor jsem vždycky brala vážně, ale teď jsem musela poslechnout svoje srdce. „Jo. Protože vím, co chci...“ řekla jsem odhodlaně.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (31): Můj partner je starší než moji rodiče. Když jsem ho přivedla domů, nabouralo to rodinné vztahy

Po svatbě se to začalo měnit

Svatba byla jeden velký kolotoč emocí. Na jednu stranu jsem cítila hrdost, že jsme to zvládli až k oltáři. Na druhou stranu mě mrzelo, že musím bojovat o přijetí lidmi, kteří by mě měli milovat.

Při obřadu jsem se podívala Martinovi do očí a viděla v nich všechno, o čem jsem kdy snila. Naše láska byla opravdová. Každé naše „ano“ znělo jako malý vzdor proti všem těm pravidlům a lidem, kteří se nás snažili odradit.

Co jsem ale nečekala, bylo, že se po svatbě začne něco měnit. Pomalu, neochotně, ale přece jen, moje rodina začala Martina přijímat. Nejdřív to byly maličkosti, táta se ho zeptal něco o knížkách, máma ho pozvala na nedělní oběd. Časem toho bylo víc...

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (25): Potkala jsem fajn chlapa, ale bojím se ho představit rodičům. Je totiž starší než můj táta

Rozhodla jsem se správně

Jedno odpoledne jsem seděla s mámou v kuchyni a všimla jsem si, že je nějaká nesvá. „Možná... možná jsem se mýlila,“ řekla po chvíli. „Vidím, že jsi šťastná.“

Její slova pro mě byla jako závan čerstvého vzduchu. Podívala jsem se na ni. „Nečekala jsem, že to pochopíš hned. Ale jsem ráda, že k tomu došlo,“ odpověděla jsem a pocítila neuvěřitelnou úlevu.

Dny plynuly a já sledovala, jak si Martin svou klidnou povahou a laskavostí získává i ty, kteří ho dříve odmítali. Začali si všímat, jak se o mě stará. A to pro mě bylo důkazem, že to všechno mělo smysl. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se nenechala odradit, i když celý svět křičel, že dělám chybu. Život s Martinem mě naučil, že láska nejsou jen emoce, ale i každodenní rozhodnutí.

Když se teď ohlédnu, cítím obrovské zadostiučinění. Každá překážka, kterou jsme museli překonat, mě naučila víc věřit sobě a svým rozhodnutím. Nikdy jsem se nenechala svázat očekáváními ostatních. Vsadila jsem na lásku a ta se ukázala silnější než všechny předsudky. Opravdová láska nezná hranice. Věkový rozdíl, který byl pro ostatní takovým problémem, pro nás je prostě jen číslo...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Míla (28): Můj partner je o třicet let starší. Nejsem si jistá, jestli s ním nechodila moje máma

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.