Facebook
Instagram
Jana byla nadšená, když se s rodinou přestěhovala do vysněného bytu. Záhy se ale ukázalo, že sousedům vadí klavír její dcery. Z klidného bydlení se stala noční můra.
Před dvěma lety jsme se přestěhovali do našeho vysněného bytu. Byla jsem nadšená! Konečně, po dlouhém čase stráveném v pronajatých bytech, jsme se mohli těšit z vlastního domova. Ale moje radost netrvala dlouho. Brzy jsem začala pociťovat smutek. A to všechno kvůli sousedům.
Sousedé nesdíleli nadšení mé dcery
Aneta (14) už několik let hraje na klavír. Téměř každý den chodí po škole na lekce. Aby se na ně pořádně připravila, musí cvičit i doma. Netrvá to moc dlouho – obvykle cvičí třikrát nebo čtyřikrát týdně, maximálně dvě hodiny.
Ale pro několik obyvatel našeho domu bylo i to příliš. První stížnosti se objevili už dva týdny po nastěhování. Sousedka odvedle u nás zaklepala a rozmrzele se zeptala, kdo dělá takový hluk. Nejprve jsem nechápala, o co jí jde, ale po několika sekundách mi došlo, že mluví o klavíru.
"To je Aneta, moje dcera. Chodí do hudební školy," řekla jsem.
"Měla by cvičit tam, a ne rušit ostatní doma!" odsekla sousedka.
"Jak vás ruší?"
"Chci mít doma klid a ne poslouchat nějaké nešikovné pokusy o hraní..."
Byla jsem rozzuřená. Aneta je výjimečně talentovaná dívka a hraje nádherně.
"Chcete klid a ticho? Možná byste měla ztišit televizi. Hraje tak hlasitě od rána do večera, že z toho člověk může zešílet," odpověděla jsem.
Sousedka zrudla vzteky a zakřičela: "Jak si vůbec dovolujete! Pokud ten rámus neustane, budeme to muset řešit jinak!"
"My?"
"Samozřejmě. To hraní vadí spoustě lidí. A hodlají zasáhnout! Můžete si být jistá!" vyhrožovala.
"Jen ať zasáhnou, jak chtějí!" nedala jsem se.
Možná chtěla ještě něco říct, ale už se dívala na zavřené dveře našeho bytu. Vím, že to nebylo ode mě správné, ale měla jsem dost jejích řečí. Neustoupíme. Nikdy...
Sousedé se snad zbláznili
Rozhovor se sousedkou mě úplně vyvedl z rovnováhy. Nemohla jsem pochopit, co jí na tom vadí. U nás doma bylo všechno v pořádku. Naše Aneta nikdy necvičila brzy ráno nebo pozdě večer, kdy chtějí lidé mít klid. A když hraje, okna jsou zavřená a zakrytá těžkými závěsy. Tak o co těm sousedům jde? Zavolala jsem manželovi a všechno mu řekla.
"Nedělej si s tím starosti. To jsou jen řeči. Ta ženská dnes vstala levou nohou, proto je tak naštvaná," uklidňoval mě.
"Ale co když je to pravda? Co když to začnou nějak řešit a budou nás obtěžovat?"
"Přestaň se tím trápit. Hraní na klavír není zločin. Není důvod se znepokojovat," ujišťoval mě.
Nesdílela jsem manželův optimismus. Moje obavy se potvrdily. Neuplynul ani den a u našich dveří stál další nespokojený soused. Pak další a další...
Co jsme si o sobě všechno nevyslechli! Že jsme banda, která neumí fungovat ve společnosti, že jestli si naše dcera ještě jednou sedne ke klavíru, vyhodí nás na dlažbu. Snažili jsme se jim vysvětlit, že Aneta musí cvičit, že zvuky klavíru jsou méně rušivé než křik dětí běhajících po chodbách, hluk z večírků nebo staré písničky, které někteří sousedé pouštějí naplno. Ale oni to nechtěli slyšet.
Prý jsou to běžné zvuky domu, které nikoho neobtěžují. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, jestli se smát nebo plakat z bezmoci. Ale to nebyl konec těch "příjemných" návštěv. Kdykoli si moje dcera sedla ke klavíru, sousedé začali bušit do zdí a radiátorů.
Několikrát jsme tu měli policii, protože někdo nahlásil, že máme příliš hlasitou hudbu nebo týráme zvířata. Dorazilo nám také předvoláni na policejní služebnu. Nemusím snad popisovat, jak to na nás všechny doléhalo. Aneta byla tak rozrušená, že se chtěla vzdát hodin klavíru. Naštěstí její láska k hudbě byla silnější.
Manžel jim to chtěl oplatit
Jednoho krásného dne, když naši sousedé opět předvedli své schopnosti, můj manžel už to nevydržel.
"Jestli chtějí válku, dostanou válku," zařval a praštil pěstí do stolu.
"Proboha, co máš v plánu?" opravdu jsem se polekala.
"Co myslíš? Vypořádám se s nimi jejich vlastními metodami!"
Od té chvíle jsme důsledně hlásili každé rušení klidu v našem domě. Pokud někdo pil a hulákal po desáté, hned jsme volali policii. Když sousedé začali bušit do radiátorů a stropu, nahrávali jsme ten hluk na diktafon a informovali příslušné úřady. Každý incident jsme pečlivě dokumentovali.
Nedělalo nám to radost, ale neviděli jsme jinou možnost. Sousedé zpočátku všechno ignorovali, smáli se výstrahám a návštěvám strážníků. Teprve když někteří z nich museli zaplatit pokutu, pochopili, že je to vážné. Bušení do radiátorů během dceřiných cvičení přestalo.
Vydrželo to půl roku
Jednoho dne přišla moje dcera domů skleslá.
"Proč jsi tak smutná?" zeptala jsem se starostlivě.
"To nic... Narazila jsem na schodech na sousedku..." odpověděla s těžkým povzdechem.
"Byla na tebe zlá?" cítila jsem, jak ve mně roste podráždění.
"Ne... Jen řekla, že moje klavírování konečně skončí. Prý je dneska speciální schůzka společenství vlastníků a hodlají přijmout usnesení zakazující hraní na klavír v našem domě."
"To je nesmysl! Ta sousedka si z tebe určitě dělala legraci," mávla jsem rukou.
"Vůbec ne. Vypadala, že to myslí vážně. Mami, zakážou mi hrát..." začala brečet.
"Klid, zlatíčko. Táta a já nic takového nedopustíme," ujistila jsem dceru a objala ji.
Aneta se usmála, ale měla jsem pocit, že nevěří, že s tím můžeme něco udělat.
Sousedé se spikli proti nám
S manželem jsme se rozhodli zúčastnit té schůze. Byli jsme připraveni na boj. Sousedé nevypadali, že by nás viděli rádi, ale neměli právo nás vyhodit. Manžel rychle zdůraznil, že jako majitelé bytu máme stejné hlasovací právo ohledně pravidel společenství jako ostatní.
Výměna názorů během schůze byla nesmírně vášnivá. Slyšeli jsme spoustu nepříjemných komentářů nejen na naši adresu, ale i na adresu naší dcery. Naštěstí se schůze neúčastnila, protože to nebylo nic hezkého.
Když jsem se ptala na důvod takového rozhodnutí, všichni jen sklopili zrak. Nakonec společenství odhlasovalo změny v pravidlech, podle kterých naše dcera může cvičit na klavír jen hodinu denně, od 10 do 11, tedy v době, kdy je ve škole. Navíc o víkendech a svátcích se ke klavíru nesmí ani přiblížit. Když předseda oznamoval výsledky hlasování, někteří sousedé byli tak šťastní, jako by právě vyhráli v loterii. S manželem jsme bez slova odešli, protože jsme neměli nejmenší chuť zůstat s těmi idioty.
Pro nás bylo nepředstavitelné, že by někdo mohl mít radost z toho, že ublížil dítěti. Celé společenstvo vědělo, že hraní na klavír není pro naši dceru jen rozmar, ale její skutečná vášeň. To jsme vysvětlovali mnohokrát. Rozhodli jsme se ignorovat jejich rozhodnutí. Aneta cvičila jako předtím.
Den po schůzi jsme se vyhledali právníka. Když se dozvěděl, o co jde, okamžitě rozptýlil naše pochybnosti. Ujistil nás, že máme pravdu a soud prohlásí tu klauzuli za neplatnou. Neexistují žádné předpisy, podle kterých by bylo společensky přijatelné pouštět naplno Holky z naší školky a zakazovat vážnou hudbu.
Několik sousedů nás přišlo navštívit, když dcera hrála. Zdvořile jsme je informovali, že nové pravidlo jsme napadli u soudu. Odcházeli šokovaní, ale to je jenom důsledek toho, co začali oni...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Uzlinka z Pelíšků nám prozradila, jak se chystá na roli maminky: Stihnu porodit před čtyřicítkou, říká Silvie Maryško
Uzlinka z Pelíšků nám prozradila, jak se chystá na roli maminky: Stihnu porodit před čtyřicítkou, říká Silvie Maryško
Související články
