Facebook
Instagram
Už pěknou řádku let se lidé stahují do městských aglomerací, které nabízejí víc zábavy než roubenka někde v lese. Někdo má rád město, jiný si libuje v samotě. Problém je, když se sejdou dva lidé, kteří chtějí každý něco úplně jiného. Své o tom ví Jarka.
Jako dvacetiletá jsem se překotně vdala – a odešla za manželem doslova do lesa. Po pár letech jsem ale měla samoty a izolace tak akorát – včetně péče o hospodářství – a utekla jsem zpátky do města.
Moje mamka mě odrazovala
Jan mě okouzlil na první pohled. Seznámili jsme se zvláštně – ve Zverimexu. Já jsem šla koupit krmení pro svého králíčka, Jan konzultoval s odborníkem chov králíků ve velkém. „To je budete jíst?“ špitla jsem. „Co jiného?“ odpověděl a vypukla debata, ve které jsem ty ubohé chlupáče bránila. Jan mi vysvětlil, že je rozdíl mezi mým mazlíkem s dlouhýma ušima a králíky na chov, přesto se mi to nelíbilo – to jsem ovšem netušila, že za pár let to budu já, kdo je bude muset stahovat.
Zato se mi líbil Jan, já jemu taky, slovo dalo slovo, dali jsme se dohromady a když to zestručním – brzy nato jsme se vzali. Moje mamka mě odrazovala: „Znáte se tak krátce! Navíc on je z vesnice, ty z města, budete si vůbec rozumět?“ Takhle kastovat lidi?! Mami, to snad ne!
Šla jsem za svým mužem na konec světa
A protože láska hory přenáší, přenesla i mě z velkoměsta na samotu. Doslova. Jan toužil po tom, být co nejvíc odříznutý od lidí, a tak sehnal za pár šupů polorozpadlou hájenku kdesi na konci světa. Kuriózní je, že jsem ji skutečně viděla až když byla ruka v rukávě. Předtím jsme nějaký čas přebývali u jeho dědy, který ho vychoval, ve vesnici, kde Jan vyrostl. Sehnala jsem na čas práci jako pomocnice v místním obchůdku – do té doby, než Jan připraví naše vlastní bydlení a odejdeme tam.
Když mi poté předvedl naše nové bydliště, zalapala jsem po dechu. Dvůr byl zaplněný kotci pro králíky, které chtěl chovat na maso a kožešiny, které chtěl prodávat. Nechyběl i kurník pro hejno slepic, se kterými měl podobné úmysly. To všechno bylo vymazlené – jen domek pro nás vypadal dost zchátrale. „Tady budeme bydlet?“ bylo jediné, na co jsem se zmohla. Odpovědí mi byla velká pusa a sex, kterými zlikvidoval veškeré moje námitky. Byla jsem prostě… zamilovaná.
Byla jsem dokonale izolovaná
Jak to bylo dál? Ve zkratce: Jan denně odjížděl do města vzdáleného kolem 50 kilometrů, kde pracoval na obecním úřadě. Nějak mi to k němu nešlo, ale budiž, z něčeho jsme žít museli, králíci ani slepice nás nezachraňovali. Mým úkolem bylo starat se o hospodářství, krmit králíky, starat se o přírůstky, sbírat vajíčka, odhánět kuny od slepic… K mojí radosti přibyl pes, legrační voříšek, Punťa a pár koček. Měla jsem dojem, že peníze vrážíme jen do zvěře a navíc jsem – nežila. Nezapomeňte, že tehdy ještě nebyly běžné mobily ani internet, takže jsem byla dokonale izolovaná. Jen… pro Jana.
Já, holka z města, v holínkách a hadrech kydám slepičí hnůj, peču chleba. Jan: „To se hravě naučíš!“ Lezu po zemi mezi záhonky. Jan: „Přece nebudeme zeleninu kupovat, všechno si vypěstujeme sami!“ a tak dál a tak dál… Po čase už to nezachraňoval ani skvělý sex a já si uvědomila, že sex byl přesně to, na co mě Jan dostal.
Jak to skončilo? Jak asi. Sbalila jsem si raneček, přibalila Punťu a utekla k mamince. „Já ti to říkala!“ byla její slova. Od té doby už uplynula pěkná řádka let, znova jsem se vdala, mám dvě děti, milého manžela, ale často si na ten čas s Janem vzpomenu a přemýšlím o tom, jestli na moje místo nastoupila nějaká jiná, bláznivě zamilovaná „slepička“.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
