Jarka (52): Syn se odstěhoval do Austrálie a došlo mi, jak jsem najednou osamělá. Hledám způsoby, jak se dostat z téhle pasti

Když se syn rozhodl přestěhovat do Austrálie, myslela jsem, že to zvládnu. Bylo to sice těžké, ale brala jsem to jako jeho rozhodnutí, jeho šanci na lepší život. Cítila jsem, že teď je čas pro mě. Ale jakmile za ním zavřely dveře, uvědomila jsem si, že v tom domě jsem vlastně úplně sama.

Mohlo by Vás zajímat:

Sylvie (37): Manžel odjel do zahraničí vydělat peníze, ale našel si tam novou ženu. Zůstala jsem sama s dětmi a dluhy

Můj dům byl najednou prázdný

Po nějaké době jsem začala cítit, jak se ztrácím. Většinu svého života jsem věnovala jemu a rodině. Vždycky jsem byla ta matka, co všechno zvládne – práce, domácnost, jeho školní projekty, kroužky. Moje kamarádky? Ty jsem měla, ale spíš jen na kávu, ne na skutečné rozhovory, na trávení času. Na pořádné přátelství už nezbýval čas. A tak se stalo, že když jsem zůstala sama, nikdo kolem mě nebyl.

Začala jsem si psát do deníku. Chtěla jsem nějak přemýšlet o tom, co vlastně dál. Proč se cítím tak prázdná? Vždyť mám všechno, co jsem si přála. Vychovala jsem syna, manžel nás sice opustila už dávno, ale i tak všechno bylo podle plánu, který jsem si dávno vytvořila. Ale najednou jsem zjistila, že ten plán měl jednu velkou mezeru: žádné opravdové přátele.

Moc jsem o tom nepřemýšlela, ale začala jsem hledat způsoby, jak se dostat z téhle pasti. Začala jsem chodit na kurzy. Nejprve to byly jazyky, pak nějaký kurz kreslení. Seznamovala jsem se s lidmi, ale všechno to bylo povrchní. S nikým jsem se necítila opravdu blízko. A čím více jsem se snažila, tím víc jsem si uvědomovala, jak těžké je vybudovat si nový vztah, když všechny ty staré jsem ztratila.

Mohlo by Vás zajímat:

Vilma (37): Doma se cítím jako neviditelná a moji péči berou jako samozřejmost. Bohužel ani moje nepřítomnost nic nezměnila

Žádná snaha mi nevyšla

Pak jsem dostala pozvánku na narozeninovou oslavu mé bývalé kamarádky, s kterou jsme se neviděly snad deset let. Byla jsem z toho celá nervózní, ale taky nadšená. Možná to bude ta šance, možná se všechno vrátí do starých kolejí. Přemýšlela jsem o tom celé dny, co si obléknu, co řeknu, jaké vzpomínky oživíme. Když jsem tam přišla, zjistila jsem, že je to úplně jiný svět.

Všichni kolem mě vypadali, jako by už dávno měli své životy složené z lidí, kteří je znají, s nimiž sdílejí vše. A já jsem byla cizí. Jen jsem stála na okraji a pokusila se navázat konverzaci, ale nic z toho nevyšlo. Kamarádka, která mě pozvala, se ke mně chovala jako k někomu, koho zná, ale mezi námi byl jasný odstup. Takový ten tichý rozdíl mezi někým, kdo má všechno, a někým, kdo už vypadl z rytmu.

Přesto jsem se rozhodla neztratit naději. Ale když jsem odcházela, měla jsem zvláštní pocit, že něco není v pořádku. A pak jsem si uvědomila, co to je. Ta spousta lidí, kteří mě obklopovala, vlastně ani nevěděla, kdo jsem. Že jsem celou tu dobu byla tou, která dávala, ale nikdy nic nebrala. A teď, když jsem zůstala bez syna, bez manžela a bez přátel, byla jsem najednou úplně sama. Musím vymyslet jak to změnit.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ivona (64): Po smrti manžela mě trápila samota. Jeden inzerát v obchodě ale všechno změnil

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.