Vilma (37): Doma se cítím jako neviditelná a moji péči berou jako samozřejmost. Bohužel ani moje nepřítomnost nic nezměnila

Každé ráno vstávám dřív než ostatní. Tiše zavřu dveře, abych je nevzbudila, a začnu připravovat snídani, uklízet zbytky ze včerejšího dne a připravovat vše, co by mohli potřebovat. Často se stane, že se probudí až v okamžiku, kdy na stole voní čerstvé pečivo a v kávovaru už čeká horká káva. Pořád je to stejná rutina, stejné kroky a stejný výsledek – vše je hotové, aniž by si toho někdo všiml.

Mohlo by Vás zajímat:

Hanuš (38): Po rozvodu se mojí jedinou útěchou stala práce. Firmu jsem tím tak rozložil, že jsem skončil na terapii

Cítím se nedoceněná

Pokaždé, když ráno rodina vstává, v jejich pohledech není ani stopa po ocenění. Děti sedí u stolu, povídají si s manželem, který se tváří jako silný, rozhodný muž. Dívají se na něj s obdivem, vyprávějí mu své příběhy a smějí se jeho vtipům. A já? Stojím opodál, doplňuji džusy, přenáším talíře sem a tam, čistím rozsypané drobky. Zatímco oni se smějí a povídají si, cítím, jak se jejich světy odvíjejí beze mě.

Časem jsem si uvědomila, že můj hlas ztrácí na síle. Kolikrát jsem se snažila připojit ke konverzaci, nabídnout svůj pohled, podělit se o něco, co jsem zažila? Jenže místo odpovědi přišla jen vlna ticha, kterou rychle zaplnily děti a manžel svými vlastními slovy. Dívaly se na mě, ale stále častěji jsem měla pocit, že mě opravdu nevidí. Jako bych byla průhledná, jako by má slova jen prošla vzduchem, aniž by se jich kdo dotkl. Byla jsem jim snad stále bližší vším, co jsem dělala, a přitom jim stále vzdálenější ve všech ostatních ohledech.

Nejvíc mě zasáhl moment, kdy jsem jednou četla synovu slohovou práci, v které psal,, že maminka se prostě stará o domácnost, že to je její role. Právě to slovo mě pronásledovalo celé dny – role. Jakoby role byla něco, co má jasné hranice, co se nemění. Když jsem to později probrala s manželem, jen s úsměvem pokrčil rameny, jako by to snad byla samozřejmost. „Vždyť je to tak, ne? Děti mají ráno snídani, mně připravíš oběd. Co víc bychom si mohli přát?“

Mohlo by Vás zajímat:

Hanka (45): Plánování rekonstrukce kuchyně nás téměř rozvedlo, nebyli jsme se schopní na ničem shodnout

Mojí nepřítomnosti si nevšimli

Jeho slova mě zasáhla, ale zatím jsem nevěděla jak. S každým dalším dnem jsem cítila, jak se propadám. Byla jsem přítomná, a přece neviditelná. Celé dny jsem trávila v neustálém kolotoči práce, plnila přání dětí i manžela, ale v jejich světě jsem neměla jméno, neměla jsem svůj hlas. Byla jsem pouze někdo, kdo tu je, kdo funguje a zařizuje, co je potřeba.

Jednou, když večer usnuli, stála jsem u okna a dívala se do tmy. Najednou jsem měla chuť zmizet, jen na chvilku, abych zjistila, zda by si někdo všiml, kdybych tu nebyla. Došlo mi, co manželova slova znamenala. Pro ně byla moje role splněným snem, ale záleželo opravdu na mě? Všechny tyhle myšlenky mě šokovaly, ale něco ve mně přiživovalo nápad opravdu utéct. Možná kdyby mě tu jeden den nenašli, možná by konečně pochopili, co všechno pro ně dělám.

Druhý den jsem ráno odešla a nikomu nic neřekla. Potulovala jsem se po městě, sama a klidná, zatímco si doma museli uvědomit, že tam nejsem. Možná by si konečně všimli těch prázdných míst, které jsem po sobě nechala. Doufala jsem, že se budou ptát, že mi budou volat, že pochopí. Ale když jsem se odpoledne vrátila, bylo doma vše v pořádku. Moje nepřítomnost? Jako by snad ani neexistovala.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Olina (42): Kvůli vážně nemocné kamarádce jsem se vzdala vlastního života. Nelituji ale jediné minuty