Jarmila musela po narození dítěte začít řešit, kdo jí pomůže s hlídáním. Jedni prarodiče byli daleko a maminku už neměla. A tehdy se dočkala opravdového překvapení.
Když se mi narodil syn Honzík, byla jsem zaměstnaná v reklamní agentuře a nechtělo se mi práci na delší dobu přerušit, přestože jsem mohla leccos vyřešit z domova. Musela jsem se vážně zamyslet nad tím, jak to udělám s hlídáním – a tehdy se překvapivě nabídl můj tatínek.
Otec, který si mě jako dítěte nevšímal, se zázračně změnil
Bylo to neuvěřitelné! Mě nikdy nehlídal a věnoval se pouze mužským pracím, takže občas jen zatloukl nějaký ten hřebík. Jeho oblíbenou větou bylo: „Jsem unavený z práce.“ Celá rodina z něho měla respekt. A tenhle táta, vlastně děda, se rozhodl, že bude dělat „hlídacího dědečka“.
Byli jsme v šoku z jeho proměny. Najednou přebaloval a krmil miminko. Někdy dokonce i uklidil, a když malý spal, tak se učil vařit. „Nejlepší jídla dělá děda!“ chválíme ho s manželem, aby měl ze své práce radost. A někdy je to i pravda. A když u nás přespí, pak ráno vstane a celé rodině připraví snídani.
Konečně na sebe máme s tátou čas a rozumíme si
S otcem, kterého jsem se v dětství někdy skoro bála, si dnes moc rozumíme. Když přijdu domů a je všechno hotovo a já nemusím nic dělat, můžeme si sednout a popovídat si. Kromě toho, že syna, který z plínek už vyrostl, leccos nového naučí, pomáhá nám se spoustou věcí kolem domu, protože je moc šikovný.
Je pro nás takovým hnacím motorem, vymýšlí, co by se ještě dalo vylepšit, a pokud jeho nápady schválíme, pustí se s rychlostí blesku do práce. Má svůj byt, ne že by u nás byl nastěhovaný, ale, abych řekla pravdu, mně by to ani nevadilo. Syn si s ním náramně rozumí a my o něm říkáme, že je to náš bůh.
Našeho dědečka nikomu nedáme!
Čekám druhé dítě a doufám, že to náš děda zase zvládne. Trochu jsme se báli mu to říct, přece jenom už se mu blíží sedmdesátka, ale jeho nadšení neznalo mezí a nakonec prohlásil: „Chtěl bych, aby to byla holčička!" Sice si neumím představit, jak ji bude oblékat do šatiček, ale jak ho známe, jistě se to brzy naučí.
Původně jsem přemýšlela, jestli chci vědět pohlaví miminka, ale protože to chci jako překvapení nejen pro mě a tatínka, ale i pro dědu, říct si ho nenechám. Jen ať se děda trénuje na holčičku!
Cizímu člověku bych dítě nesvěřila, proto jsem o chůvě ani neuvažovala, a manžel má náročnou práci, takže moc pomoci nemohl. Navíc jsem přesvědčená, že dítě má vyrůstat v rodině a ne s někým cizím. Babička dá dítěti hrozně moc – a já se přesvědčila, že její roli zavládne i dědeček.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.