Jiřina (33): Jsem matkou dvou věčně nemocných dětí. V zaměstnání pro to nemají pochopení

Pracuji v menší firmě, která má devatenáct zaměstnanců. Mám pracovní náplň stejnou ještě s dvěma kolegyněmi a v případě potřeby se zastupujeme. A to je kámen úrazu.

Mohlo by Vás zajímat:

Justýna (53): Musela přijít nemoc, abych se konečně naučila říkat ne. Je to velice osvěžující

Konec kamarádství přišel s první nemocí dcery

Když jsem odcházela na mateřskou, měla jsem kolegyně jiné. Kdykoliv měly nemocné děti, chápala jsem to a vyšla zaměstnavateli se vším vstříc. Klidně jsem v práci zůstala déle a dodělala vše, co bylo potřeba. Byla jsem šest let doma na rodičovské dovolené a starala se o dvě dcery. Mezitím se v zaměstnání mnoho změnilo. Odešly mi bývalé kolegyně a nastoupily nové. Po návratu zpět do práce jsem se musela chvíli s novými pracovními podmínkami a kolegyněmi sžít.

Narodily se mi dvě dcery. Bohužel jsou od narození dost nemocné. Neustále bojují s nachlazením. Ač se s manželem snažíme, abychom jezdili každý rok k moři, nepomáhá to. Jakmile je venku sychravo, dcery jsou nemocné. Když jsem nastoupila znovu do zaměstnání, s kolegyněmi to zkraje vypadalo pozitivně. Jsme tři ženy na pozicích se stejnou pracovní náplní. V případě potřeby se zastupujeme. Moje kolegyně už mají děti velké. Jaruška je dokonce již babičkou a Mirka má děti na vysoké škole.

Mohlo by Vás zajímat:

Natálie (33): Tchyně tvrdí, že je vážně nemocná. Podle mě lže, abychom jí rychle dali vnouče

Často nemocné děti způsobují hádky

Byla jsem v zaměstnání přesně šest týdnů a musela jsem si vzít první ošetřovačku na nemocnou dceru. Po návratu jsem byla v práci týden a šla jsem na ošetřovačku znovu. Pro změnu s druhou dcerou. A tím skončily naše dobré vztahy v kanceláři. „To už jdeš zase na ošetřovačku? To snad není normální. To děláš schválně, ne?“ uhodila na mě nepříjemně Jaruška, která si chtěla vzít půl dne dovolené a jít s vnukem do zoologické zahrady.

„Holky, je mi to fakt líto. Ale nemám hlídání. Babičky mi bydlí daleko a manžel zůstat doma nemůže,“ omlouvala jsem se. Kolegyně neměly pochopení a začaly mě pomlouvat. Situace se s příchodem podzimu ještě více zhoršila. Není měsíc, abych neměla dvě ošetřovačky. Jsem víc doma než v zaměstnání. Dokonce už jsem byla přizvána k personalistce, která se tvářila, že se mnou soucítí. Ale pokládala mi nepříjemné otázky typu, zda bychom se nemohli s manželem při nemoci dětí doma střídat.

Mohlo by Vás zajímat:

Eva (45): Kvůli fóbii z těhotenství a vážné dědičné nemoci jsem nechtěla děti. Okolí mě ale považuje za sobce

Hádky už i doma, je mi ze všeho smutno

Oboje rodiče bydlí sto kilometrů od nás a ještě chodí do zaměstnání. Manžel má důležitou práci a nemůže zůstat doma s dcerami. Manžel nevydělává zase tolik peněz, abychom si mohli dovolit žít z jednoho příjmu. Dokonce jsme se s manželem opakovaně pohádali, když jsem ho požádala, aby zůstal s dětmi doma on. Chápu, že jsou v zaměstnání všichni nervózní. Uznávám, že jsem více doma s nemocnými dětmi než v zaměstnání. Chápu, že se ostatním čerpá špatně i dovolená, když jsem věčně nepřítomná a v uvozovkách zabírám místo někomu, kdo by plnohodnotně pracoval.

Ale předpokládám, že nejsem jediná, kdo má nemocné děti. Doufám, že až budou dcery delší dobu ve školce, že si zvyknou. Přisuzuji to novému prostředí a dětskému kolektivu. Holt mají moje dcery slabou imunitu. Pevně věřím, že na jaře už bude situace jiná. A kolegyně mi odpustí poslední rok, co jsem jim házela klacky pod nohy. Neúmyslně. Je mi to líto. Ale omlouvat se nebudu. Mám právo ošetřovat své nemocné děti. Kolegyně bohužel brzy zapomněly na skutečnost, že i ony měly malé děti.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Milada (37): Kolegyně v jednom kuse mluví o nemocech nebo je u lékaře. Já pak za ni musím dohánět práci