Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Investigativní novinář Josef Klíma navštívil talkshow Na kafeečko. V rozhovoru s moderátorkou Miluškou Bittnerovou zavzpomínal na divoké devadesátky a začátek milénia, kdy ve svých reportážích přicházel do styku s nejtemnějšími postavami českého podsvětí. Jak ho tenkrát ovlivnila sláva? Kterou reportáž musel natočit dvakrát? A jak je to s tím Jiřím Kajínkem?
Investigativní novinář Josef Klíma (74) je pro diváky pořadů Na vlastní oči nebo Občanské judo především člověk, který se nebál ponořit do temných koutů společnosti a vynášet na světlo kauzy, o kterých jiní raději mlčeli. Dodnes mu lidé pokládají zcela konkrétní otázky ohledně Jiřího Kajínka - tak udělal to, nebo ne? Také v našem rozhovoru najdete jeho odpověď.
V talkshow Na kafeečko se ohlíží za svou kariérou a sdílí, co ho žene kupředu. V rozhovoru s Miluškou Bittnerovou se zamyslel také nad tím, proč je mezi mafiány tak málo žen – mafiánek, pokud nejde přímo o manželky těchto zločinců. „Chlap se mafiánství věnuje na sto procent. Kdežto žena má také děti, rodinu, řeší spoustu věcí – máma je nemocná, stará, děti jsou v pubertě, třetí dítě na cestě,“ vysvětluje Klíma, který nedávno vypustil do světa zápornou ženskou hrdinku ve svém románu Sedm schodů k moci. Podle něj také vznikla populární televizní série. „Proto mě daleko víc zajímají ženské hrdinky, protože jejich život je daleko více plastický.“
Josef Klíma o dobách největší slávy
Pepo, užíval sis slávu, když ses objevil na televizi Nova? Sledovanost byla tři nebo čtyři miliony!
Byl jsem tam už jako starý. Mně bylo v té době 38 let, když se u nás lámala revoluce. O ksichtu rozhoduje televize. Takže slavný jsem byl až pak – a to už jsem byl dospělý, takže mě už to nezblblo. Považoval jsem to za součást profese, která mi někde otvírala dveře – na rozdíl od jiných novinářů – ale v jiných situacích zase byla přítěží, protože se na mě pořád obraceli nějací lidé. Na ulici, na plovárně: „My tady máme nějaký problém.“
Jezdil jsem se koupat na nudapláž na Lhotu. Spím na slunci a najednou mám pocit, že se na mě někdo utkvěle dívá, tak otevřu oči. Nade mnou chlap, taky nahý, a říká: „Já vás nechci budit, ale viděl jsem, že tady jste. Víte, mě vyhodili z práce – nespravedlivě – a já mám s sebou všechny ty papíry od právníka.“ Měl s sebou tlustou aktovku. „Prosím vás, tady je 35 stupňů ve stínu, já se tady nebudu na nic dívat!“ Takže – pořád! Sláva má tyhle dvě polohy. Miluško, máš to jednodušší, protože tebe zvou na panáka, chlapi i někam jinam, třeba na sbírku motýlů.
To bych neřekla, chlapi se mě dost bojí.
Neblázni!
Pepo, měl jsi někdy pocit, že máš opravdu moc? Že můžeš pomoct celému světu? Bylo takové období?
V určitém období jsem si lámal hlavu s tím, že nemůžu pomoct celému světu. Že se to ode mě čeká. Odhalili jsme toho spoustu, ale strašně málo z toho se někam dotáhlo - k orgánům činným v trestním řízení. Něco jsme odhalili a ono se nic nedělo. A lidé: „Jak to, že ten lump už nesedí?“ Jako kdybychom mu my mohli nasadit pouta! „Já jsem jenom novinář! Já můžu jedině řvát: ,Pozor, zlo!‘ Poukazovat na to, a jiní lidé mají pravomoc nasadit mu pouta.“ Také moje děti mi říkaly, že se na to nevykašlu, protože to, co dělám nedosahuje žádného naplnění. Tenkrát jsem si s tím dělal hlavu a opravdu jsem toho chtěl nechat.
Díky, že jsi nenechal.
Ale ti lidé nás zásobovali tolika tragédiemi a osobními problémy, které byly někde opravdu hrozné. Byla tam spousta banalit, ale také ty hrozné. Zvlášť, když bylo podezření, že někomu smrtelně ublížili lékaři. Proto jsem toho nechtěl nechat a pak jsem tím také trpěl. Josef Čapek napsal v Psáno do mraků: „Zlo nevymýtíš, ale musíme křičeti ,Pozor, zlo!‘, aby to zlo nemělo tak lehké.“ Říkal jsem si, že ano, že moje práce je jenom křičet, nezavírat ty lidi. A tuhle roli plním. To byla chvíle, kdy jsem si přestal lámat hlavu s tím, že nejsem mesiáš, který může napravit svět, ale že mě pán Bůh posadil do lodičky, ve které mám veslovat. A tak vesluji, vesluji poctivě, a že voda teče jiným směrem, za to nemůžu.
Změnil se tvůj náhled na konkrétní kauzy poté, co jsi sám něco prožil? Nedávno jsi prožil infarkt, změnilo tě to nějak?
Ne, ono se to pokaždé vrátí do řečiště. Po tom infarktu si člověk říká, jak se teď bude šetřit… byl jsem za generálním ředitelem Petrem Dvořákem: „Já jsem po infarktu, já z toho pořadu asi odejdu.“ A stejně jsem do toho potom najel znovu. „Vážím si teď každého dne.“ Já si vážím každého dne i bez toho, abych musel prodělat infarkt. Je to bezvadné! Včera jsem jel na kole podél Berounky, bylo sedm večer, podvečerní slunce, všude rozkvetlé keře, kolem závany vůní: „Pane Bože, já jsem tak rád, že mě ještě necháváš na živu! Tohle je taková nádhera!“ Ale na to nemusím prodělat infarkt.
Pořad Josefa Klímy Jak jsem přežil devadesátky
Líbí se mi na tobě, že jsi požitkář života. A prý jsi v tak dobré fyzické kondici, protože jste v devadesátkách museli běhat a všude ty kauzy ověřovat.
To je pravda. Ale jsem také kluk z venkova. Ráno jsem v trenýrkách vyletěl na kolo, na Sokolovně jsem hrál fotbal, nebo jsem sám běhal kolečka na hřišti jako Emil Zátopek a snil o tom, že budu dálkový běžec. Nikde nikdo, jenom já sám, a znám ten pocit, kdy se dostaneš do euforie a úplného tranzu, kdy jen běžíš, a už vlastně běžíš mimo tělo. Byl jsem pořád venku. Matka měla takové rčení: „Pepane, vem si čistý trenýrky, kdyby tě porazilo auto!“ Takže kdybych ležel v nemocnici se zlámanýma nohama, to se nic neděje, ale ta ostuda, kdyby mi nedala čisté trenýrky!
Na televizi Barrandov máš úspěšný pořad Jak jsem přežil devadesátky. Mám skoro pocit, že tenkrát ještě byli zločinci transparentní – kdo byl mafián, tak se tvářil jako mafián, byl na to hrdý, a tak vystupoval.
Jonák byl extrém, Mrázek třeba ne. Ten chtěl později vypadat jako ctihodný podnikatel. Pitr a podobní lidé také, ti by se urazili, kdybys jim řekla, že jsou mafiáni. Jonák byl poslední, kdo chtěl vypadat jako mafián, protože mu to dodávalo respekt, sílu. Zlaté prsteny, všechno. To byl symbol devadesátek. Václav Havel a Ivan Jonák jsou symboly devadesátek. Tohle jsou dvě jména, která se každému vybaví.
Nebylo to transparentnější? Věděli jste, kdo co dělá…
Bylo. Bylo tam násilí, chodili lamači kostí, a později začali chodit právníci. V roce 2000 to ještě dohasínalo, protože vraždu Mrázka považuji za takovou tečku za devadesátkami. A to bylo v roce 2005. Potom byl ještě Švábův gang, devadesátky měly přesah. Bylo to také založené na násilí, ale většina těch chytřejších šíbrů pochopila, že daleko lepší než si platit nějaké vrahy je vydělávat na něčem tak nudném, jako jsou daně.
Ženy nemohou být mafiánky naplno, říká Josef Klíma
Je mi také divné, že pořád mluvíš o chlapech – já tam nevidím jedinou ženskou mafiánku.
Napsal jsem scénář Mamafia, ten se nikdy nenatočil. Byla to východoslovenská mafie, zabijí jí manžela a ona neví, co dělal. Najednou zjišťuje, že tam byl drogový král a pašoval cigarety z Ukrajiny. Najednou se na ni obrací mafiáni a chtějí, aby rozdávala úkoly. Obyčejná ženská v domácnosti, dvě děti, a najednou se má stát hlavou mafie, protože má i podpisová práva. Bohužel se to nikdy nenatočilo, někde ten scénář mám, byl to celý seriál.
Bylo to na základě skutečné události?
Nebylo. Tenkrát jsem ještě nepsal podle skutečných událostí.
Takže pořád jsou to všechno „jen“ manželky?
Tenkrát to byly všechno jen manželky a byl to dobrý zdroj reportáží, protože když se s nimi začaly rozvádět, tak volaly a chtěly se sejít. „Všechno na něj vím, všechno na něj řeknu, i na kameru, protože on mě připravil o barák v Průhonicích.“ V redakci jsem řekl, že máme unikátní věc, manželka se rozhodla grázla napráskat. Tak jsem jí zavolal, že jedeme natáčet. „Nezlobte se, pane Klíma, já když jsem mu řekla, že jsem byla za vámi, tak on mi ten barák nechal.“ Takže ona mě instrumentalizovala proti svému muži. A tohle byly ty mafiánky – mafiánky byly manželky. Nebo to byly silné ženy, které používaly chlapa jako štít k bohatství, k tomu hezkému životu.
Sedm schodů k moci, tam máme takovou hrdinku.
Ano, ta se vyšplhá, i když to nemá nic společného se skutečnou kauzou. Nagyová, Nečas, ne! Ale ona se vyšplhá po zádech budoucího premiéra až na samotný vrchol moci. A i na tom vrcholu ho využívá k uskutečňování záměrů celé skupiny – to v seriálu chybí, protože se to tam nevešlo, ale v knize to je. Je to její poslední vrcholné období, kdy se kamarádí s lidmi, jako byl Rittig a jemu podobní. Spolu se dohadují, které lidi usadit na která místa ve státní správě – aby jim pomohli k penězům, nebo k policii, aby je kryli. Přes premiéra se ta místa snaží prosadit. To je tedy případ ženy, která si chlapa vezme jako výtah k moci.
Čím to tedy je, že ženy nejsou mafiánky? Protože jsme hodnější? Jsme menší psychopatky? Je to o síle?
Je to jednak o síle, a také o tom, že chlap se mafiánství věnuje na sto procent. Kdežto žena má také děti, rodinu, řeší spoustu věcí – máma je nemocná, stará, děti jsou v pubertě, třetí dítě na cestě. Proto mě daleko víc zajímají ženské hrdinky, protože její život je daleko více plastický. Policistka, která vyšetřuje vraždy, nevyšetřuje jen vraždy, ale má spoustu starostí, a kromě toho vyšetřuje vraždy. Policista, třeba v těch severských detektivkách, nejprve musí najít vnitřního ďábla – to je ten chlast – aby ho nějak zaměstnal.
U ženské stačí dětí.
Ano, u ženské stačí děti a vztahy s matkou, s dětmi a rozvádějící se manžel. Proto to mafiánky podle mě nemohou dělat naplno. Navíc – mafie vznikla v regionech, kde žena neměla cenu, jen jako reprodukční jednotka. Na Sicílii rozhodovali o všem chlapi, ženské byly doma. A stejně tak Jugoslávci na Balkáně nebo Rusové, kteří sem v devadesátkách narukovali – Moldavci, Gruzínci, Čečenci – to byli všechno chlapi. Manželky byly někde s dětmi a oni mafiosovali a mimo to si třeba užívali v bordelech. To byl jejich svět.
Případ Kajínek a jak to bylo s Requiem pro panenku
Pepo, jak je to s tím Kajínkem? Byl omilostněn, ale to neznamená, že je nevinen.
Nedávno jsem do svého pořadu dodělal dva díly o Kajínkovi. Lidé už zapomněli, jak to bylo, za co byl potrestaný, jaké tam byly pochybnosti kolem vražd a útěku, a hlavně – ten fenomén. Pořád je ve hře otázka, proč se stal tak slavným. Proč se stal modlou lidí, proč byl na billboardech. Jestli to bylo společností, která na to byla naladěná, nebo jestli je něčím výjimečný, to je věc, kterou zkoumám. Na otázku jeho viny a neviny odpovídám stejně, jako jsme s Jankem Kroupou odpovídali na začátku – já to nevím!
Kolik opravných reportáží bys měl potřebu natočit? Jestli nějaké takové jsou?
Jsou, natáčel jsem opravnou reportáž. Podle jedné mé reportáže byl natočený film Requiem pro panenku, to byl ten požár na Měděnci a 26 mentálně postižených holek, které tam uhořely. Po letech jsem se dozvěděl, že to bylo jinak. Filip Renč podle toho natočil film, Aňa Geislerová hraje tu andělsky nevinnou chovanku, která se dostane mezi sadistky. Po letech jsem se najednou dozvěděl, že to asi všechno bylo jinak. Že ony nebyly tak sadistické, a postava, kterou hraje Aňa, nebyla tak nevinná, ale byla to psychicky narušená lesbická holka, která se později nechala přeoperovat a požáry zakládala i později. Když byla ve vězení, tak podpalovala matrace a spáchal – už to byl on – sebevraždu.
To jsem netušila!
Proto jsem tehdy natočil opravnou reportáž, kde jsem sám sebe opravoval. Má původní reportáž nebyla přesná, protože jsem neměl přístup ke všem materiálům. První reportáž jsem psal do knihy Brutalita v roce 1988, kdy mi ještě nedovolili jít za těmi ženami do vězení a ptát se jich. Tak jsem natočil opravnou reportáž a po ní jsem zase dostal dopisy. Některé z nich říkaly: „A proč se omlouváte? Vždyť ony sadistky byly!“ Takže opravné reportáže považuji za povinnost každého slušného novináře. Když zjistí, že se mýlil, tak má jít a natočit reportáž, kde říká: „Já jsem se mýlil, bylo to takhle.“
To cením, to je skvělé.
Ale málo novinářů to dělá.
Případ ukradených dětí
Před pár lety mě zaujal také případ ukradených, prodaných dětí především ze severu Čech. Jak to teď vypadá?
Teď to znovu prošetřovalo nejvyšší státní zastupitelství, které to už jednou prošetřovalo, ale vyvinul se tam tlak proti tomu, že to nedělali poctivě. Takže teď to udělali znovu a opravdu poctivě, mne znovu vyslýchali, mluvil jsem s nejvyšším státním zástupcem. V podstatě to zhaslo na tom, že jestli tam došlo k trestnému činu, tak byl promlčen, a svědci už neexistují, protože jsou buď mrtví, nebo ztracení. A měl to být problém po celé republice, tedy ne jedné nemocnice, proto je velmi obtížné dokázat, že v tom byl nějaký fungující systém. A ty činy jsou dnes nedokazatelné, krom toho, že jsou promlčené.
Ale díky, že jsi zakřičel.
Celá ta léta čekám na to, že se mi někdo z těch 29 případů, co jsem zdokumentoval, ozve. Většina z nich dala svoji DNA do mezinárodní databáze a čekají. Čekají, že jim pípne, že mají někde bráchu nebo ségru. V Americe, ve Švýcarsku nebo v Hodoníně. V tu chvíli by to bylo potvrzené. Ale ještě pořád to nikomu nepíplo.
O čem dalším promluvil Josef Klíma:
- Jak se Josef Klíma věnuje hudbě
- Proč v dětství psal knihy o sci-fi
- Jak prožíval své první lásky
- O své manželce, se kterou je 54 let a oslavili zlatou svatbu
- O nové knize Čtyři schody k bohatství
Na fotografie Josefa Klímy se můžete podívat v naší fotogalerii.
Související články
