Facebook
Instagram
Zpěvák Josef Vágner (34), nejmladší syn muzikanta Karla Vágnera (82), se zpěvu věnuje od svých osmi let, kdy si jej Karel Svoboda (†68) vybral do svého muzikálu Monte Cristo. V rozhovoru pro magazín Lifee.cz teď Josef vzpomíná na tohoto velikána, kterého vnímal optikou malého dítěte. O pár let později získal právě díky Svobodovi svého Zlatého slavíka v kategorii Objev roku. Letos na podzim Josef míří do O2 universum a to s repertoárem, který pro muže není tolik obvyklý...
Zpěvák Josef Vágner (34), nejmladší syn muzikanta Karla Vágnera (82), dodnes vzpomíná na laskavou osobnost skladatele Karla Svobody (†68), který stál za jeho prvními profesními úspěchy. Byl v té době ještě dítětem a vystupoval v legendárním Svobodově muzikálu Monte Cristo. "Karel Svoboda pokaždé přišel a vlastnoručně pro všechny – bylo nás několik desítek – přinesl v zimě přepravku pomerančů nebo třeba nějakých vitaminů. Nemusel to dělat, ale byly to hezké bonbonky," popisuje Vágner zajímavý detail ze zákulisí. "Zároveň je to krásné poselství – člověk se má dívat kolem sebe a vážit si lidí se kterými spolupracuje. Dávat jim to najevo i symbolickými gesty," míní zpěvák, který v roce 2007 získal také díky Karlu Svobodovi Zlatého slavíka.
Josef Vágner začínal zpívat v osmi letech
S hudbou jsi začínal už jako dítě. Kolik let ti bylo v muzikálu Karla Svobody, Monte Cristo?
Když se to celé začalo připravovat a natáčet ve studiu demo snímky, tak mi bylo osm.
A jak vzpomínáš na Karla Svobodu?
No krásně! Ale samozřejmě z dětského úhlu pohledu. Bylo mi osm let, když jsem šel poprvé k němu do studia a když jsem tenkrát dotočil, tak mi dal jako dárek čínský dolar se slovy, že je to můj první honorář a věří, že další budou následovat. Vzpomínám samozřejmě na celou tu dobu v Kongresovém centru, kde jsme roky hráli muzikál Monte Cristo. Divadlo se nehrálo jako dnes, od čtvrtka do neděle, ale hrálo se od pondělí do neděle a dvojáky se hrály v sobotu i v neděli.
Všechny vzpomínky mám z dětské perspektivy. Příjezd na představení pro mě znamenalo to, že jsem počítal, kolik autobusů přijelo na představení. A těch autobusů bylo třeba čtyřicet. Potom jsem většinu času - i mezi obrazy během představení - trávil tak, že jsem vytáhl malou kovovou skládací koloběžku a na ní jsem jezdil po Kongresovém centru. Bylo to pro mě obrovské hřiště. Motal jsem se pod nohami technikům, kterým jsem chtěl pomáhat, ale oni byli naštvaní, že se jim tam motám a něco se mi stane.
Copak to bylo za koloběžku?
K té koloběžce – táta byl tenkrát s Amforou někde v Singapuru a přivezl mi malou kovovou skládací koloběžku s malými kolečky. Všichni dnes víme, o čem mluvím. Ale tenkrát to u nás vůbec nebylo. Vytáhl jsem ji na sídliště a děti se mi smály a moc to neobdivovaly. Uběhlo asi půl roku…
… a všichni to chtěli?
Pan Korn byl evidentně také někde v zahraničí a přivezl si právě tuhle koloběžku! A určil tím naprostý trend – všichni si ji pořizovali, všichni ji chtěli. Najednou to bylo in.
Karel Svoboda nosil do zákulisí pomeranče
Jaký tedy byl pan Karel Svoboda?
Vrátím se k tomu z mého dětského úhlu pohledu. Vždycky, když se hrály dvojáky, tedy dvě představení v jeden den, jsou mezi nimi třeba dvě hodiny času. Karel Svoboda pokaždé přišel a vlastnoručně pro všechny – bylo nás několik desítek – přinesl v zimě přepravku pomerančů nebo třeba nějakých vitaminů. Nemusel to dělat, ale byly to hezké bonbonky. Detaily, kterými dával lidem najevo, že si jich váží a že potřebuje, abychom byli zdraví. Měl to krásně vymyšlené a zároveň je to krásné poselství – člověk se má dívat kolem sebe a vážit si lidí se kterými spolupracuje. Dávat jim to najevo i symbolickými gesty.
Mimochodem – ty máš, Pepo, také Zlatého slavíka! Kdo z nás to má?
Je to kategorie Objev roku 2007. Ale máš pravdu, kdo to dnes může říct. A má to také jistou souvislost s Karlem Svobodou. Když jsem byl starší, brával mě táta s sebou na vyhlašování Zlatého slavíka a v roce 2006 se tam potkal s Karlem Svobodou. Ten si mě pamatoval jako dítě ze svých muzikálů. Ptal se táty: „Tak co Pepa, zpívá?“ Táta se trochu zakoktal, protože já jsem neměl žádnou písničku. V návaznosti na to mi táta řekl: „Hele, dej dohromady nějaké písničky, které máš rád a zpěváky kteří tě inspirují.“
Tátovi jsem to připravil, bylo to asi šedesát písniček, a táta ukázal na písničku You Raise Me Up. Nechal napsat text Edu Krečmara a vznikla písnička Mně sílu dáš. Najednou se začala hrát v rádiích, lidem se líbila a začali si přát, aby se hrála. Následující rok jsem se stal Objevem roku ve Zlatém slavíkovi. Má to ale přesah na Karla Svobodu.
Josef Vágner prorazil s ženskými písničkami
Takže to máme dětské role v muzikálech, Zlatý slavík, no a teď tě čeká O2 universum.
Je to tak. Čeká mě s programem, který by mě nikdy v životě nenapadl, že tam může skončit. Táta, jakožto můj věčný kritik a fanoušek, člověk, který pro mě vždycky udělal maximum, podle mě nikdy v životě nečekal, že s koncertním projektem vyprodáme jak Velký sál Lucerny, tak O2 universum – s tím, že budeme zpívat ženské písničky!
Tohle musíš trochu přiblížit. Jmenuje se to Muzikály naruby. A naruby znamená, že si tak trochu střílíte do vlastních řad.
Ano. Muzikály naruby jsou o tom, že já, Honzík Kopečný a Petr Ryšavý hrajeme s živou kapelou muzikálové písničky, přičemž repertoár není vůbec složený z chlapských písniček, ale z těch ženských. Takže nechybí Teď královnou jsem já, Saxana, Š, š, š, Jsi můj pán… ale zpíváme je se vší důstojností, tak jak jsou napsané.
Viděla jsem fotky z vašich koncertů a tam jsou zástupy fanynek! Přiletí občas kalhotky?
Muzikály naruby jsou projekt, který se snaží nějakým způsobem držet úroveň – byť je to velká zábava a party. Objíždíme s tím celou republiku, kulturní domy a divadla, a lidé to berou jako hezký kulturní zážitek. Hezky se na to obléknou a my jsme také hezky oblečení. Během koncertu vysloveně nedochází k odhazování svršků, i když občas ze sebe také něco shodíme. Když to tak popisuji, zní to jako travesti show, ale opravdu není! Je to hezký koncertní program. Mám radost, že se lidem nemusíme podbízet.
Lidé hezky reagují, chodí na nás a ozývají se nám z celé republiky včetně Slovenska. I pro nás je to vytržení z divadla, které má svá pravidla. Tady máme volnost, můžeme pracovat s repertoárem, který je nám všem blízký, ale zároveň si můžeme dělat co chceme. Show je plná speciálních efektů, létají konfety, jsou tam kouzla, a vymýšlíme neustále věci, které bychom na sebe dokoupili. V létě v amfiteátru zpíváme Tři oříšky pro Popelku a na diváky začne sněžit.
Kolikátého se na vás můžeme těšit?
Je to 2. listopadu v pražské O2 universum. Je to největší koncert, který jsme kdy jako jedinci produkovali. Budu rád, když si diváci řeknou, že i s českými muzikály se dá udělat velká světová show.
To je doslova pár metrů od O2 areny. Máš takové ambice?
Vážím si toho, že si tam občas zazpívám – teď třeba na vzpomínkovém koncertu na Karla Gotta. Ale Muzikály naruby jsou založeny na tom, že chceme být hodně blízko lidem. Moc rádi jezdíme po celé republice a je krásné vidět, že si toho lidé váží. Hodně interpretů, kteří zpívali tyto písničky, už mezi námi nejsou. Je možné, že by za lidmi tyhle písničky už ani nepřijely, protože není jak. Diváci si to uvědomují a jsou rádi, že za nimi jedeme a tyhle písničky si s nimi zpíváme. Takže ano, máme tady velké O2 universum, ale my těm lidem nebudeme daleko, budeme jim pořád blízko, protože to tak máme vymyšlené a chceme to tak zachovat.
Na archivní fotografie Josefa Vágnera z jeho profesních začátků, ale také na současné snímky z jeho osobního života se můžete podívat v naší fotogalerii.
Související články
