Facebook
Instagram
Kamil je ambiciózní chlap, možná až příliš. Před lety odešel do Londýna, aby vydělal peníze. Povedlo se mu to, ale kvůli odchodu do zahraničí ztratil všechny své blízké.
Když jsem před lety nastupoval do letadla do Londýna, byl jsem plný energie a naděje. Snil jsem o tom, že vydělám velké peníze a něco dokážu. V Česku jsem nechal svou přítelkyni Magdu (30), kterou jsem skutečně miloval, a také svou rodinu – otce a sestru. A nesmím zapomenout na svého nejlepšího kamaráda Kubu (31). Slíbili jsme si, že zůstaneme v kontaktu, že Londýn nezmění naše přátelství.
Londýn všechno změnil
Začátky byly těžké. Každý den jsem bojoval – s jazykem, s osamělostí, s tím všudypřítomným chladem velkého města. Čím dál méně jsem volal Magdě, tátovi, Tomášovi... Každý úspěch mi přinášel radost, ale stejně ve mně začínal růst podivný pocit – osamělost.
Nakonec jsem dosáhl toho, na čem jsem tak tvrdě pracoval. Před pár týdny jsem podepsal smlouvu s velkou korporací, která posune mou malou firmu na vyšší úroveň. Získal jsem díky tomu opravdu hodně peněz. Měl jsem cítit euforii, ale místo toho jsem cítil podivnou prázdnotu.
Začal jsem si v telefonu prohlížet staré fotky. Magda, Tomáš, moje sestra, táta... všichni mi připadali tak vzdálení, jako by byli součástí jiného života.
Zastavil jsem se u fotky s Tomášem. Seděli jsme na pláži, pili pivo a smáli se. Byli jsme nerozlučná dvojka. Jak se asi má? Neměl jsem odvahu napsat mu po tak dlouhé době.
Pak se mi v hlavě vynořila myšlenka na návrat do Česka. Možná by to vyplnilo tu prázdnotu. Začal jsem plánovat, jak všechny překvapím. Budou pyšní na to, čeho jsem dosáhl. Koupil jsem si letenku, ale nemohl jsem se zbavit pochybností. Vždyť jsem s nimi nemluvil měsíce...
Letadlo přistálo a já stál před východem z terminálu. Najednou jsem cítil na hrudi tíhu, jako by mě něco nutilo zastavit se a neprojít těmi dveřmi. Potřásl jsem hlavou a pokračoval dál, přesvědčený, že brzy uvidím známé tváře...
Necítil jsem se tam jako doma
Když jsem dorazil do našeho domu, kde žil táta se sestrou, připadalo mi, že se čas zastavil. Všechno vypadalo stejně – ty samé dveře, ta samá zahrada... Ale cítil jsem zároveň něco jiného, něco neuchopitelného. Než jsem vstoupil, zhluboka jsem se nadechl, abych se uklidnil. Pak jsem zazvonil.
Dveře mi otevřel táta. Překvapení na jeho tváři mě trochu pobavilo.
„Kamile?“ řekl a zíral na mě, jako by viděl ducha.
Objali jsme se, ale jeho objetí bylo slabší, než jsem si pamatoval. Sestra se objevila ve dveřích o chvíli později s mírně nuceným úsměvem. Posadili jsme se ke stolu v kuchyni. Konverzace byla zdvořilá, ale napjatá.
„Proč se mě nikdo nepokusil kontaktovat?“ zeptal jsem se po chvíli, neschopný skrýt svou hořkost.
„Každý z nás má svůj život. Nemohli jsme čekat na tvůj návrat věčně,“ řekl táta klidně.
Cítil jsem, že se něco změnilo, ale nedokázal jsem to pojmenovat. Připadal jsem si jako cizí člověk na místě, které jsem kdysi nazýval domovem. Návrat, který měl být triumfální, teď byl... vlastně ani nevím, jak bych to popsal...
Z našeho přátelství zbyly jen trosky
Druhý den jsem navštívil Tomáše. Kdysi jsme byli jako bratři, ale teď jsem stál před jeho dveřmi s pocitem nejistoty. Otevřel mi s úsměvem, ale něco na něm bylo jiné, něco, co jsem předtím neznal – odstup. Jako by naše někdejší pouto už nemělo stejnou sílu.
Sedli jsme si do jeho moderního obýváku. Začali jsme mluvit o starých časech, ale brzy jsme se dostali k současnosti. Tomáš mluvil o své práci a rodině, já vyprávěl o úspěších v Londýně, jenže jsem cítil, že ho to moc nezajímá.
„Víš, Kamile, život tady šel dál,“ řekl po chvíli Tomáš. „Čas se nedá vrátit.“
Každé jeho slovo zdůrazňovalo propast, která nás teď dělila. Uvědomil jsem si, že moje nepřítomnost oslabila naše přátelství, možná ho dokonce úplně zničila. Odešel jsem od něj s těžkým srdcem. Místo radosti ze setkání jsem cítil, jako by ve mně něco zemřelo...
Nic mě tu už nedrželo
Věděl jsem, že setkání s Magdou bude nejtěžší. Čekal jsem na ni v kavárně, kam jsme spolu často chodili. Když vešla, zarazilo mě, jak moc se změnila – byla zralejší, vyzařovala sebevědomí. Vstal jsem, abych ji přivítal, ale její úsměv byl jaksi rezervovaný.
Sedli jsme si a začali si zdvořile povídat, ale napětí mezi námi rostlo. Nakonec jsem to nevydržel a zeptal se, co se s námi stalo.
Podívala se na mě s bolestí v očích.
„Kamile, byl jsi to ty, kdo odešel. Já... musela jsem si dát život do pořádku,“ řekla a její slova byla jako nůž zabodnutý přímo do srdce. Pak mi řekla, že někoho má a je s ním šťastná.
„Čas se nedá vrátit,“ řekla jemně, ale rozhodně. „Každý z nás šel svou cestou...“
Z Londýna jsem se chtěl vrátit i kvůli ní. Ale teď se to najednou zdálo jako zbytečná věc. Magda se na mě dívala se soucitem, jako by mi chtěla sdělit, že to, co jsme měli, je pryč. Když jsme se loučili, oba jsme věděli, že je konec. Toto setkání mi ukázalo, že minulost, ke které jsem se chtěl vrátit, už neexistuje.
Možná jsem udělal životní chybu
Po setkání s Magdou jsem se vrátil za tátou s těžkým srdcem. Seděl v kuchyni a četl si noviny. Sedl jsem si k němu. Odložil noviny a podíval se na mě.
„Tati, myslíš, že jsem udělal chybu?“ zeptal jsem se.
„Kamile, každý si volí svou cestu..." povzdechl si. "Ty sis zvolil úspěch v Londýně. A my... my jsme si vybrali život, který jsme měli tady.“
„Vždycky jsi pro mě byl vzorem, to, jak tvrdě jsi pracoval...“ začal jsem, ale táta mě přerušil.
„Pracovitost je důležitá, synu, ale jaký to má smysl, když nemáš s kým sdílet ovoce své práce? Ctil jsem práci, ale vždycky jsem věděl, že nejdůležitější jsou vztahy. Ty jsi ty vztahy přetrhal. Šel jsi jen za svými cíli...“
Jeho slova mě zasáhla s brutální silou. Uvědomil jsem si, že ambice, které mě všechny ty roky poháněly, mě oddělily od toho, na čem skutečně záleželo – od lidí, kteří mě milovali. Seděli jsme s tátou v kuchyni, ale to ticho řeklo víc než jakákoli slova. Když jsem vstal, táta se na mě podíval.
„Vždycky máš na výběr, Kamile. Pamatuj na to...“ dodal.
Byl jsem na životní křižovatce
Ležel jsem ve svém starém pokoji, obklopený vzpomínkami, které teď působily tak vzdáleně. Tátova slova mi stále zněla v hlavě. Říkal, že vždycky mám na výběr... Ale teď se ta volba zdála složitější než kdy dřív.
Mohl jsem se vrátit do Londýna, k životu, který jsem si tak těžce vybudoval, ale který se teď zdál být prázdný a povrchní. Nebo jsem se mohl pokusit znovu vybudovat vztahy s lidmi, které jsem miloval, i když jsem věděl, že už nikdy nebudou takové jako dřív.
Podíval jsem se z okna na zahradu, kde jsem kdysi trávil tolik času se sestrou a tátou. Uvědomil jsem si, že úspěch má různé podoby a ne každá stojí za to, abychom obětovali vztahy s těmi, které máme rádi. Moje ambice mi přinesly úspěch, ale vzaly mi něco mnohem cennějšího. V Londýně jsem měl peníze a prestiž, jenže tady byla rodina, láska, vzpomínky...
Byl jsem ztracený a zdrcený. Musel jsem se rozhodnout, co je pro mě nejdůležitější. Stálo za to se vrátit do Londýna a znovu se hnát za úspěchem, který mi kromě peněz dával už jenom samotu? Nebo byl čas zastavit se a pochopit, že život, který jsem kdysi odmítl, byl tím, co jsem skutečně potřeboval?
Rozhodnutí nebylo snadné, ale věděl jsem, že ho musím udělat. Když jsem sledoval východ slunce, pochopil jsem, že to, co udělám teď, definuje zbytek mého života...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
