Karel se na večírku zakoukal do přitažlivé ženy. Jenže s ní plánoval jen krátký milostný úlet. Jeho nová známost mu ale převrátila život naruby. Bydlí u něj už přes měsíc a Karel neví, jak se s ní slušně rozloučit.
Když jsem ji na večírku potkal, byla jako zjevení. Krásná, tajemná a exotická. „Jsem Lara,“ řekla s roztomilým přízvukem a já věděl, že ten večer neskončíme jen u sklenky vína. Sváděla mě nejen sexy křivkami, ale i uhrančivým pohledem.
Myslel jsem si, že to bude jen rozptýlení na jednu noc
Po pár hodinách jsme skončili u mě doma. Byla neskutečně vášnivá a spontánní. Přesně to, co jsem potřeboval. Jsem totiž po nedávném a bolestivém rozchodu pořádně vyhořelý a zklamaný. Nechci teď žádné hluboké city a sliby, které vše jen komplikují. Stačí mi, když se jen občas takhle odreaguji. Možná to časem přejde a zas dám lásce šanci, ale teď víc, než vášnivý sex bez závazků, nepotřebuji.
Jenže ráno to začalo být komplikované. Čekal jsem, že se Lara po snídani oblékne a odejde. A já si ze zdvořilosti vezmu její číslo a řeknu jí, že se jí ozvu. A přitom budu nejspíš lhát... Ona si ale místo odchodu sedla na gauč a celá se zhroutila.
Nabídl jsem jí dočasný azyl
„Nemám kam jít,“ rozplakala se. „Přítel mě vyhodil a nikoho tu pořádně neznám,“ vzlykala. Nevěděl jsem, co dělat. Nejdřív mě napadlo, že na mě hraje nějaké divadýlko. Ale, když se rozpovídala, pochopil jsem, že to je nejspíš tvrdá realita. A já do ní byl nedobrovolně zatažen.
Bylo mi jí líto. Měla strach, co její bývalý ještě udělá. A tak jsem nabídl, aby u mě zůstala přes víkend. A snad si brzy něco najde.
Jeden víkend se změnil v měsíc
Jenže víkend se protáhl na týden, pak na dva a teď je Lara u mě už přes měsíc. Na začátku mi její přítomnost nevadila, celkem jsme si rozuměly. Hlavně v posteli. Ona mi svůj nájem totiž “splácela” hlavně skvělým sexem. Jenže i to se mi už začíná zajídat. Už to není ta vášnivá žena z večírku. Je čím dál zoufalejší a já s ní.
„Promiň, Karle, ale práce se hledá těžko. Slibuju, že si něco brzy najdu,“ opakuje pořád dokola.
„Laro, chápu, že to nemáš lehké, ale už to trvá dlouho. Nemůžu tě tu živit navždy,“ řekl jsem jí celkem tvrdě.
„Já vím, jsem ti vděčná. Jen mi dej ještě trochu času,“ odpověděla a přitom se asi posté rozbrečela. Jenže její slzy už mě nedojímají.
Situace mě dusí. Nemám to srdce ji vyhodit na ulici, ale také nejsem žádná charita. Už ani nemám chuť s ní spát. Ani nehodlám dál živit někoho, koho jsem sotva poznal. Jedno je jisté – musím najít cestu, jak to šikovně vyřešit, a to rychle.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.