Facebook
Instagram
Karolína je od přírody boubelka. Nikdy jí to nijak zvlášť nevadilo; kamarádů měla vždycky dost a kamarádek jakbysmet. Horší to ale bylo a je s nápadníky, ráda by se už usadila a měla rodinu, ale není to tak jednoduché.
To, že se mi na základní škole děti smály, jsem brala s humorem. Výkřiky typu „Co to máš na sobě? Stan? Půjč nám ho, jedeme na výlet, ať máme kde přespat!“ jsem přecházela úsměvem a na střední škole už tohle bylo pryč. Tam jsou lidé přece jenom tolerantnější. Ale že bych byla úplně v pohodě, to ne.
Vyzkoušela jsem spousty diet, žádná nefungovala
Když mi táhlo na osmnáct, došlo mi, že bych se sebou měla něco dělat. Vážit sto kilo jsem fakt nechtěla a tuto hranici jsem při výšce 165 centimetrů už pomalu atakovala. Prošla jsem různými pokusy o diety, ale nikdy jsem to nevydržela. Přesto jsem se sháněla po dalších a dalších dietách a lačně lapala informace typu „Mám skvělou dietu, zhubneš pět kilo za týden!“, což samozřejmě nikdy nebyla pravda. Tušila jsem, že je to nesmysl, ale vysvětlete něco člověku, který chce zhubnout!
Takže jsem jedla jen pomeranče a vajíčka, až mi vejce lezla i ušima, „prkýnka“ místo chleba a odpírala si všechny přílohy, jindy jsem jedla zase jen maso a pak jen barevnou zeleninu a ovoce. Výsledky byly prachbídné, a navíc jsem celý den myslela jen na to, co sním, co smím a co nesmím.
Sport mi také nikdy moc nešel
Se sportem to bylo zrovna tak. Kamarádka Helena se mi pokoušela naznačit, že bych měla se sebou nebo spíš pro sebe něco dělat, ale nikdy jsme se nedostaly dál než na začátek debaty. „Musíš přece cítit, že máš na volejbal těžký zadek a že výskok na síť nezvládáš, ale pokaždé si najdeš výmluvu, viď?“ vždycky na mě uhodila, „míč byl špatně podaný, nemáš dobrý den nebo naopak máš svoje dny,“ dodávala vždycky moji oblíbenou výmluvu.
Jenže její úsilí bylo marné. Jakmile se zmínila o tom, že devadesát kilo váhy na sto pětašedesát centimetrů výšky je trochu moc, okamžitě jsem po ní vystartovala: „Každý nemůže být hubený jako ty!“
Láska hory přenáší a kila maže
A pak jsem potkala muže, který mi dal jasně najevo, že bych měla zhubnout. Půl roku jsem jedla jen mrkev, no někdy i něco jiného, a ztratila jen pár kilo. To mi na náladě nepřidalo, začala jsem být nevrlá a agresivní na svoje okolí, nádavkem k tomu chlap zmizel v nedohlednu, takže nakonec mi, když viděli moje zoufalství, všichni kolem začali pochlebovat: „Nehubni, vždyť vypadáš dobře!“ Nikdo neměl odvahu poradit mi, abych vyhledala pomoc odborníka, abych cvičila, abych zkrátka pro svoje tělo začala dělat něco systematicky.
A přestože jsem jako koule, objevil se jiný nápadník. Zmínil se mi, že by nebylo špatné, abych trochu zhubla, ale já opravdu nevím, jak na to… „Tak se netrap, mně se líbíš taková, jaká jsi,“ snaží se mě můj přítel uchlácholit. Ale já mám strach, že mě zase opustí.
Nakonec mi nezbylo nic jiného než vzít konečně, po letech zbytečných bojů a diet, rozum do hrsti a požádat o pomoc odborníka. Věřím tomu, že mám dostatečně silnou motivaci zhubnout. A už mě nerušte, chystám se obout kecky a jít běhat. Můj přítel už na mě čeká!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Moderátorka Markéta Fialová trpí poruchou krvetvorby: V osmnácti jsem zjistila, že tady za týden nemusím být
Související články
