Facebook
Instagram
Paní Kateřina po smrti svého manžela dlouho truchlila. Dcera se jí snažila pomoci, ale víc světla nesla Kateřině do života její kamarádka. Dohodila jí totiž mladého zahradníka, který vyhledává společnost starších dam.
Neměla by má dcera být šťastná, že jsem konečně znovu našla radost ze života? Že se opět cítím jako žena? Nevím, proč je tak prudérní...
Po smrti manžela jsem dlouho truchlila
Můj manžel neodešel náhle a bez varování, ale přesto mnohem rychleji, než jsem chtěla. Pozdě diagnostikovaná nemoc mi ho vzala v průběhu půl roku a já se dlouho nemohla smířit s tím, že budu sama.
Několik měsíců jsem se nedokázala přinutit uklidit jeho věci. Vedle postele pořád byly jeho pantofle, na nočním stolku zůstaly jeho noviny. Nedokázala jsem ani pomyslet na to, že bych měla jeho oblečení dát pryč nebo posbírat papíry z pracovního stolu. To všechno pro mě bylo svaté.
„Mami, takhle to nejde... Musíš přece žít dál. Nemůžeš z domu udělat muzeum,“ prosila mě dcera.
„Ještě nejsem připravená. Prosím tě, dej mi čas,“ odpovídala jsem pokaždé.
Postupně se to začalo měnit. Uklidila jsem všechno, co patřilo manželovi. Uvědomila jsem si, že ty věci mě jenom víc a víc deprimují.
„Mami, jsem na tebe moc pyšná,“ chválila mě dcera, když jsme z domu vynášely pytle nepotřebných věcí.
Cítila jsem se lehčí. Jako by ze mě spadl obrovský balvan. Také jsem viděla před sebou dveře do budoucnosti... bez manžela. Prozatím byly jen lehce pootevřené, ale byly tam. To však neznamenalo, že jsem se úplně vyrovnala s jeho ztrátou.
Opravdu lépe mi bylo až po prvním výročí jeho smrti. Od toho momentu přestal čas plynout nesnesitelně pomalu. Měla jsem stále větší chuť vycházet mezi lidi. Poprvé po opravdu dlouhé době jsem se setkala s kamarádkou, šla jsem také na sraz se spolužáky ze střední školy. Ochotněji jsem přijímala pozvání mé dcery na nedělní obědy. Začala jsem znovu žít...
Nechtěla jsem nikoho jiného
Měla jsem ještě daleko k tomu, abych byla tou ženou, kterou jsem byla před smrtí manžela. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že vzal s sebou do hrobu i kousek mě.
„Mami, vím, že táta pro tebe znamenal všechno, ale chtěl by, abys šla dál,“ utěšovala mě dcera, když jsem měla další krizi. Ačkoli se opravdu snažila, nejvíce mi s truchlením pomohla kamarádka Irena (60).
„Jsi stále žena v nejlepších letech. Poprvé od vysoké školy jsi zase svobodná. Co ti brání najít si nějaké potěšení?“ nadhodila Irena.
„Co to povídáš?“ zasmála jsem se.
„Myslím to vážně! A proč ne? Jsi atraktivní a zajímavá žena...“
„No, možná... Ale randění? Kdo by chtěl někoho v mém věku?“
„Spousta mužů, byla bys překvapená! A nejen mužů v našem věku. Moje kamarádka se pravidelně schází se svým zahradníkem, který má slabost pro zralé ženy...” Irena na mě mrkla. „Mohu ti dát jeho číslo...“
„A co mu řeknu? Dobrý den, jsem osamělá starší paní, hledám milence...“ vyprskla jsem smíchy.
„Nemusíš mu nic říkat. Slyšela jsem, že sám dokáže poznat, které ženy potřebují utěšení nebo společnost,“ zachichotala se.
Dcera mi nevěřila
Vzala jsem si to číslo. Možná pro klid duše, nebo možná proto, že... mě ta představa opravdu lákala? Současně jsem se začala s Irenou setkávat stále častěji. Její přítomnost mi dělala dobře. Uměla vytvořit pohodovou, zcela bezstarostnou atmosféru. Takže jsem začala odmítat svou dceru, která mě zvala k sobě, do kina nebo do divadla.
„Děkuji, ale dnes už mám nějaké plány s Irenou,“ řekla jsem jí, když jsem odmítla další pozvání.
„Zase s Irenou?“ zeptala se podezřívavě. „Mami, jestli nechceš, nemusíme se sejít, ale nemusíš mi lhát... Nikdy v životě ses s Irenou nevídala tak často.“
„Proč bych ti měla lhát?“ podivila jsem se.
„Nevím, možná se zase cítíš špatně a raději zůstáváš doma a truchlíš, místo toho, abys šla mezi lidi...“
„Co tě nemá, opravdu se cítím mnohem lépe!“ protestovala jsem, ale nevypadala přesvědčeně. Snad jen proto, abych si dokázala, že říkám dceři pravdu, jsem zavolala tomu slavnému zahradníkovi...
Cítila jsem se jako teenagerka
Martin (30) rád přijal nabídku postarat se o mou zahradu. Zajímalo mě, jestli ho některá z kamarádek nevarovala před mým telefonátem, protože se choval neuvěřitelně galantně a evidentně se mnou flirtoval... Ale to mi nevadilo, právě naopak.
Když během třetí návštěvy vešel do mého domu s prosbou o studenou vodu, oněměla jsem. Neměl na sobě tričko a jeho tělo vypadalo jako sochy, které jsem viděla během dovolených v Řecku. Věděla jsem, že musel to „vystoupení“ naplánovat.
„Necítíte se někdy v tak velkém domě osaměle?“ zeptal se mě, když jsem mu lila vodu do sklenice.
„No, možná trochu... Po smrti manžela jsem dlouho truchlila, ale poslední dobou znovu objevuji radosti svobodného života,“ odpověděla jsem mírně se třesoucím hlasem.
„Jste neuvěřitelně krásná žena. Je škoda skrývat to před světem a sedět doma,“ usmál se na mě svůdně a já cítila, jak rudnu.
„To je velmi milé, děkuji...“ odpověděla jsem a culila se jako teenagerka.
„Řeknu to na rovinu, pokud byste se někdy cítila příliš osaměle a potřebovala mužskou společnost, dejte mi vědět. Pokud jsem neomalený, omlouvám se. Ale musel jsem to zkusit,“ řekl tiše.
„Já... myslím... že bych měla zájem...“
Svedl mě o 30 let mladší muž
Pak, bez velkého přemýšlení, jsem pomalu přistoupila k Martinovi a... políbila ho. Neměla jsem tušení, co se se mnou děje. Kdysi bych něco takového neudělala! Ale teď? Když už jsem se nemusela o nic starat... Co mi v tom bránilo?
Zahradník mi polibek vrátil s neobyčejnou vášní, což způsobilo, že se mi zatočila hlava. O pár minut později jsme byli v mé ložnici.
Od té doby Martin pravidelně navštěvoval nejen mou zahradu, ale také ložnici. Křovinami a trávníkem se zabýval tak dvě hodiny, zbytek času věnoval mně. Cítila jsem se opravdu skvěle. Nebyla jsem do něj zamilovaná, nic takového, ale pocit, že mohu být stále přitažlivá a žádoucí, mi dělal dobře.
Dcera byla v šoku z mého milence
Při jedné z našich schůzek jsem zaslechla prásknutí dveří a kroky na schodech. „Kdo to může být?“ pronesla jsem zamyšleně.
Pak jsem spatřila svou dceru stát ve dveřích ložnice. Oba jsme se začali rychle oblékat, což jen umocňovalo absurdnost této situace. Matka přistižená s milencem, panicky se oblékající před rozzlobenou dcerou? Chtělo se mi smát. Ale jí evidentně do smíchu nebylo..
„Mami, co to děláš? Zbláznila ses?“ obořila se na mě.
„Uklidni se... Vím, že je to trapná situace, ale klid, jsem dospělá. A sama,“ začala jsem jí vysvětlovat.
„Bojím se o tvé zdraví, obávám se, že celý den truchlíš, a ty se tady bavíš s nějakým mladíkem?“ křičela.
„No, dovol! Jsem dospělá osoba, mám právo na život!“ protestovala jsem.
Dcera mi věnovala jen znechucený a jakýsi zahanbený pohled, pak se otočila na podpatku a odešla.
Očekávala snad, že budu celý život truchlit, nosit černé šaty a plakat? Chtěla, abych se cítila lépe. Tohle je můj způsob, jak se cítit lépe...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Uzlinka z Pelíšků nám prozradila, jak se chystá na roli maminky: Stihnu porodit před čtyřicítkou, říká Silvie Maryško
Uzlinka z Pelíšků nám prozradila, jak se chystá na roli maminky: Stihnu porodit před čtyřicítkou, říká Silvie Maryško
Související články
