Kevin (24): Měl jsem potřebu být neustále perfektní a dělat jen to, co moji sledující ocení. Pak jsem se ale málem zhroutil

Všechno začalo nevinně – jen pár fotek z dovolené, krásné okamžiky, které jsem chtěl zachytit a sdílet. Postupně se mi otevřely dveře do světa, o kterém jsem předtím jen snil. Moje publikum rostlo a s ním i potřeba udržovat obraz života, který jsem si pro sebe vysnil, ale nikdy skutečně nežil.

Mohlo by Vás zajímat:

Laura (37): Na telefonu jsem trávila veškerý volný čas. Ani jsem si tak pořádně nevšimla, že mě opustil manžel i s dětmi

Vzhled a dokonalost mě pohltily

Brzy už to nebylo jen o hezkých fotkách; můj každý den se stal příležitostí k obsahu. Jídlo jsem vybíral podle toho, jak bude vypadat na Instagramu, večery u vína se změnily v inscenované scénáře a každá moje radost i smutek se podřizovaly tomu, co bude na fotkách nejlépe vypadat. Lidé mi psali, jak dokonalý život vedu. Z počátku mě to těšilo, ale pak se to zvrtlo.

Když jsem jednou strávil celé ráno přemýšlením, jestli má outfit dostatečně moderní vzhled, uvědomil jsem si, že už skoro nepoznávám sám sebe. Potřeba být neustále perfektní a dělat, co moji followeři ocení, narůstala a postupně pohlcovala všechno, co mi dříve dělalo radost. Přistihl jsem se, jak bezcílně projíždím dokonalé profily jiných lidí, sžírán touhou být ještě lepší, než jsem byl včera.

Ve chvílích ticha mě pronásledovala otázka, jestli mi ten dokonalý obraz stojí za všechno to úsilí. Už jsem ani nevídal svoje kamarády. „Kam ses poděl, už ses týdny neukázal? To pořád postuješ jen na sítě?“ Odstřihnul jsem je, protože nevyhovovali ideje toho, jak jsem chtěl, aby můj život na sítích vypadal a vypadaly životy ostatních.

Mohlo by Vás zajímat:

Tomáš (36): Chtěl jsem být svalnatý jako někteří influenceři. Místo radostných okamžiků jsem si prošel peklem

Musel jsem utéct

Pak přišel moment, který všechno zlomil. Ráno jsem se probudil a při pohledu do zrcadla jsem viděl jen prázdnou tvář člověka, který se ztratil v iluzi vlastního života. Najednou jsem cítil, že už takhle dál nemůžu. Musel jsem se rozhodnout – buď uteču od všeho, nebo se zhroutím.

Bez jediného slova jsem odjel z města a našel místo, kde se o mě postarali. V terapeutické komunitě na kraji lesa jsem byl poprvé po letech jen sám sebou. První dny jsem jen seděl v tichu a pozoroval, jak se příroda probouzí, zatímco ve mně umíraly poslední zbytky touhy po tom dokonalém obraze. Neustále jsem sahal vedle sebe a hledal telefon, ale neměl jsem ho. Najednou jsem mohl dýchat, najednou jsem si připomněl, že krása je v těch nejprostších věcech.

S každým dnem jsem nacházel kousky své vlastní identity, které byly celou dobu schované za pečlivě zinscenovaným profilem. Po týdnech v ústraní mi došlo, že život není o dokonalosti, ale o klidu, který cítíme, když jsme sami sebou. A když jsem se konečně cítil připravený, vrátil jsem se do svého života, který už pro mě nebyl představením, ale místem, kde jsem zase doma.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Monika (31): Chtěla jsem mít krásně čistá okna a málem mě to stálo zdraví