Facebook
Instagram
Kickboxerka Martina Ptáčková (27), která s tanečním partnerem Dominikem Vodičkou (28) míří do letošní řady StarDance, navštívila pořad LifeeTalk tanečnice Veroniky Lálové. Promluvila o tom, jak těžký je pro ni přerod z mistryně bojových sportů do ladné královny parketu. S čím nejvíce bojuje a proč se rozhodla přerušit tréninky kickboxu? Proč má takový problém s tanečními botami? A čeká nás letos po Evě Adamczykové další šokující proměna v elegantní princeznu?
Kickboxerka Martina Ptáčková (27) patří mezi výjimečné ženy, které magazín Lifee v minulosti ocenil titulem SuperWoman. Martina, která díky kickboxu překonala šikanu ve škole a teď pomáhá dalším dětem, se rozhodla přijmout další životní výzvu. Z tvrdého světa bojových sportů jde Martina do světa elegance, noblesy a především, tance. Jak přiznává v rozhovoru s tanečnicí Veronikou Lálovou, přerod je těžký.
"Předtím jsem měla hodně namakané ruce, teď už ne. Do posilovny jsem nikdy moc nechodila, ale z boxování nebo z juda, kde člověk pořád něco zvedá, hází nebo tahá," postěžovala si Martina v talkshow LifeeTalk. Svalnaté paže se ukázaly jako jeden z problémů."Zjistili jsme, že pro tanec to není úplně ideální, protože mě to nepouští do rozsahů, které bych potřebovala. Ruce byly smrsklé a nešlo to do ladnosti," vysvětluje sportovkyně.
Kickboxerka Martina Ptáčková trénuje na StarDance
Marti, přicházíš k nám z tréninku?
Teprve mě čeká. Nejhorší tréninky jsou pro mě ty páteční a ty pondělní. V pátek má člověk před víkendem, takže myšlenky má někde jinde, a v pondělí jsem hlavou ještě v tom víkendu. A člověk si ty kroky prostě nepamatuje.
Trénujete každý den v týdnu?
Trénujeme každý den čtyři hodiny, ale zatím to u mě není moc vidět. Trénujeme od začátku srpna a zbývá nám měsíc do začátků přenosů. Je to málo času a přijde mi, že začínáme z minusu oproti ostatním párům. Někdo už v minulosti tancoval nebo tancuje v divadle. Bojové sporty jsou úplně jiné než tanec. Máme tam nějakou tu agresi, výbušnost, zatímco tady člověk musí být hezký a ladný. V ringu nemusím být hezká a ladná.
Je něco z tvého sportu, co ti v tanci naopak pomáhá?
Myslím, že bojovnost, nevzdávám se. Občas si zakňourám, že to nejde, a jsem z toho skleslá. Ale řeknu si: „Musíš do toho jít, musíš šlapat!“ A potom je to fyzička, protože mi přijde, že jako jediná s tím asi nemám problém. Nepřijde mi to náročné fyzicky, ale mentálně. Je to na bednu, zapamatovat si tři kroky doleva a doprava mi dělá hrozný problém. Odmalička jsem měla problémy s motorikou, protože je to něco nového. Je to velká výzva.
Ale celkově tě to baví?
Baví mě to, ale je to náročné. Občas je mi Dominika líto, protože on se snaží a je skvělý učitel. Ale se mnou je to složité. Mám hodně problémů, třeba s prostorem. Když máme ring, mám tlačivý styl – snažím se soupeře natlačit do rohu. A občas to dělám i v tanci. Nenápadně se ze středu posouváme do rohu. Stejné je to s vedením. Dominika poslouchám, ale nejsem zvyklá pohybově, aby mě někdo vedl – abych se podřizovala. Hrozná sranda byl také jive, když jsme trénovali jivové kopky – udělala jsem kopku a dala ruce do krytu. Jsou to pohyby, které má člověk zakódované a je těžké se jich zbavit. Nebo poskakování. V našem sportu trochu skáčeme, pružíme, a propnutá kolena v tanci, to je pro mě nepředstavitelné.
Tancovala jsem s Davidem Svobodou a měl ze šermu velké výpady rukou.
To dělám taky. Mám roztáhnout ruce a já to dělám tak, jako bych měla někomu vypíchnout oči. Vypadá to opravdu hrozně.
Je těžké se to přeučit. Těžší než se něco naučit nově od začátku.
To si také myslím. Kdybych nedělala žádný sport, bude to asi lepší.
Svalnaté paže byly pro ladnost tance problém
Ale máš super kondici. Trénuješ kickbox i teď?
Mám zákaz. Sama jsem si to zakázala, asi by mě to hrozně pletlo. Předtím jsem měla hodně namakané ruce, teď už ne. Do posilovny jsem nikdy moc nechodila, ale z boxování nebo z juda, kde člověk pořád něco zvedá, hází nebo tahá.
Něco?
Dobře, tak lidi. Takže jsem měla velké ruce a zjistili jsme, že pro tanec to není úplně ideální, protože mě to nepouští do rozsahů, které bych potřebovala. Ruce byly smrsklé a nešlo to do ladnosti. Takže teď netrénuji. Hrozně by mě to mátlo, zase bych skákala, když teď konečně chvilku neskáču.
Co je pro tebe nejtěžší? Ladnost?
Je to také hrozné, ale myslela jsem, že to bude horší. Myslím, že je to celková koordinace. Zjišťuji, že mám ruce a nohy, a musím to všechno zkoordinovat v jeden čas. U nás to není tak, že bychom někoho kopli a boxovali zároveň, prostě kopneme a potom jdou rychle nějaké ty údery. Je to prostě koordinace s motorikou. Občas o sobě pochybuji, je to oříšek.
Až přijdou přímé přenosy, bude to lepší, protože zjistíš, že zkrátka musíš – choreografie se za týden musí stihnout.
S Dominikem jsme zjistili, že u mě je asi lepší, když nepřemýšlím. Když kroky dělám automaticky a nepřemýšlím o tom, tak to vypadá lépe. Potom si na to vzpomenu a začínám analyzovat: „Udělala jsem krok doprava nebo doleva?“ Je to horší a úplně zblbnu, celé se mi to rozhodí.
Vypustit a udělat to přirozeně, možná je to cesta.
Asi ano. Přijde mi, že mám spoustu problémů. Zkouším tancovat na jednu stranu, čelem k zrcadlu, potom se otočím ke dveřím a vůbec nevím, co jsme dělali. Neumím se přezrcadlit.
Budete trénovat ještě tolikrát, že to nakonec bude dobré.
Další věc je, že nevím, co budu dělat bez zrcadla. Zjistila jsem, že jsem na zrcadle závislá. Pořád na sebe koukám a už mám od Dominika samozřejmě zákaz. Sleduju se, asi jak krásně mi to jde. Potom jsem se přistihla, že jsem se obrátila na druhou stranu, kde je lednice a podvědomě jsem se sledovala v odrazu lednice. Nevím, jestli to dělám jenom já.
Když to máte v hlavě naučené automaticky, jde to bez zrcadla, ale to je úroveň po roce cvičení. Všechny vás obdivuji. My se to učíme celý život, vy na to máte dva nebo tři měsíce.
Zrcadlo je můj nepřítel, čas je můj nepřítel.
Z nabídky do StarDance jsem vůbec neměla radost
Myslím, že přenosy budou fajn. Těšíš se na ně?
Na jednu stranu ano, na druhou stranu se hrozně bojím. Budu upřímná – tancování jsem nikdy neměla moc ráda, protože jsem se ho vždycky bála, stejně jako hraní a vystupování. Něco jiného je, když má člověk rozhovor nebo konferenci, někde mluví. To mi nikdy nevadilo. Ale hrát něco, s tím jsem měla vždycky problém a dělat jsem to nechtěla. Když přišla nabídka ze StarDance, zvažovala jsem, jestli do toho jít nebo ne.
Přijde mi, že ze začátku jsem z toho jako jediná neměla radost. Měla jsem z toho trošku depku – v pozitivním smyslu. Říkala jsem si, že když to vezmu, bude to pro mě hrozně těžké. Potom jsem si řekla, že nejsem žádný srab a že se všechno dá naučit. Člověk by měl dělat věci, kterých se bojí, a které jsou mu nekomfortní. Nakonec jsem to překonala a řekla jsem, že do toho půjdu.
Takže co tě přesvědčilo?
Že nejsem srab! Že nejsem srab a zmáknu to. Teď mě to moc baví, je to zase něco jiného. Neříkám, že mi to bojování nechybí, ale myslím, že mi to potom do pohybu pomůže. A asi bych potom s tancem nechtěla skončit, když už jsem se něco naučila. Že bych potom trénovala každý den, to ne, ale vykašlat se na to, to si teď také neumím představit.
To zní pozitivně! Je Dominik Vodička přísný trenér?
Je přísný a mě to vyhovuje, protože mimo trénink jsme kamarádi, ale jinak je přísný. Myslím, že tak by to mělo být. Trenér by mě být přísný, zároveň mít přátelský vztah. Takže ano, vyhovuje mi, jak to dělá.
Ve StarDance budu konečně za princeznu
Těšíš se také na šaty, líčení a česání?
Na to se těším asi úplně nejvíc, že budu vypadat jako princezna, bude mi to slušet a budu krásně načesaná. Když máme výcviky nebo tréninky, válíme se v bahně a vizuálně to není moc hezké. Teď se těším, že opravdu budu princezna a budu holka.
Máš nádherné husté vlasy. Těšíš se na nějaké účesy? Často prý nosíš copánky, aby vlasy nepřekážely.
Jsem otevřená úplně všemu. Nemám ráda, když by mi do vlasů někdo zasahoval – stříhal nebo barvil. Jinak se mi líbí skoro všechno, jsem v tomto ohledu taková vděčná. Nejsem vybíravá.
V tanečních botách kvůli úrazu trpím
Nemusíš se bát, někde v podvědomí ty kroky nakonec zůstanou.
Někde hluboko to je, ale vždycky to musíme hodně dolovat. Náš první trénink byl opravdu srandovní, protože na první hodině jsme mi rovnali nohy. Jsem po úrazu, ale nikdy jsem si tohle neuvědomila. Měla jsem těžký úraz, řekli mi, že nebudu chodit – měla jsem rozdrcené chodidlo. Člověk potom chodí a víc to neřeší, ale v tanci musí nohu vytáčet. Zjistila jsem, že mi to vlastně ani nejde vytočit. Otáčeli jsme a pořád to tam nešlo.
Co taneční boty?
To byl také docela oříšek.
Nemáš klasické?
Nemám.
Nejsou tak pohodlné, jak vypadají.
To jsem také zjistila. V teniskách to není vidět, ale mám širokou nohu i normálně, natož na té levé noze. Ta vypadá, jako bych tam měla ještě jeden prst. Je prostě široká. Když si kupuji tenisky, tak mě bolí a tlačí nohy. Mám nohy úplně rozsekané. V tanečních botách to není jiné. Po nějaké době ta noha nateče a skoro ani nevypadá jako noha, je to takový balónek.
A co standardní boty? Ty jsou hodně úzké.
Trpím, bolí mě to. Ale říkám si, že jsou pro mě horší věci. Je to fyzická bolest, kterou nějakým způsobem zvládnu, protože jsem na ni zvyklá. Je to hrozné, ale mnohem horší problémy mi dělá soustředění. Máme trénink čtyři hodiny, což je super, protože člověk toho stihne hodně, ale pro mě je to dlouhé. Mívám tréninky dvouhodinové a je to něco, co umím, takže o tom nemusím tolik přemýšlet. Na hlavu je to pro mě složité.
O čem dalším promluvila kickboxerka Martina Ptáčková:
- Jak se cítí na přehlídkových molech jako modelka
- Proč začala s tréninkem kickboxu a jak jí pomohl s šikanou
- Kolik tanců už vyzkoušela
- Proč si neoblíbila latinu
- Proč má problém s rytmem a jak vnímá hudbu
- Kolik toho spořádá po tréninku
- Kam nejraději cestuje
Na fotografie kickboxerky Martiny Ptáčkové s trenérem Dominikem Vodičkou se můžete podívat v naší fotogalerii.
Související články
