Klára (28): Jakmile napadne sníh, něco tajemného mě volá do lesa. Už jsem kvůli tomu dvakrát málem umrzla

Můj příběh je natolik neobvyklý, že kdy ho někomu vyprávím, zdráhá se mi uvěřit. Proto nikdo nechápe, jak složité to mám. A jak mě vyděsí, když začne padat první sníh...

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpán (64): V lese mě pronásledovalo podivné zvíře. Zvláštní bylo, že nezanechávalo stopy ve sněhu

Nemám ráda první sníh

Jako malá holka jsem neměla moc ráda zimu. Nevadilo mi, že se ochladí a mrzne. Nesnášela jsem sníh. Když začal padal, všechny děti se mohly zbláznit. Dováděly na svahu, stavěly sněhuláky a koulovaly se, ale já nejraději seděla doma.

Rodiče se mě snažili vyhnat ven, jenže vždy jsem se s brekem vrátila domů. Venku jsem se necítila dobře. Šlo jenom o ten první sníh. Když sněžilo delší dobu, nebo se roztopil a později napadal další, už to tak hrozné nebylo. Dokázala jsem jít na procházku.

Ale to bylo asi tak všechno. Nikdy jsem nešla ze školy na lyžák a rodiče kvůli té mé podivné fobii chodili v zimě na hory jen s bráchou. Já trčela u babičky, pekla cukroví a koukala se na pohádky.

Mohlo by Vás zajímat:

Vavřinec (61): Na chalupě jsem našel záhadné stopy ve sněhu. Vyděsilo mě, že najednou nepokračovaly dál

V hlavě se mi ozývá cizí hlas

V pubertě nastalo období klidu. Strach z prvního sněhu se vytratil a i když jsem nikdy nenašla odvahu jít na hory, ve městě se zima dala přežít. Mohla jsem s partou chodit ven úplně bez problémů.

Ty se dostavily po mých pětadvacátých narozeninách. A to v nevídané intenzitě. Už jsem dávno zapomněla, že jsem kdysi měla fobii ze sněhu. Takže když začal padat, sedla jsem si doma k oknu a vesele se koukala ven. Pak se mi najednou v hlavě ozval tajemný hlas.

"Pojď se projít," řekl ten hlas. Zmateně jsem se rozhlédla kolem. V bytě jsem byla sama. Snad se mi to jenom zdálo. Jenže ten hlas se ozval znovu a volal mě do lesa. Se zděšením jsem zjistila, že je v mé hlavě. A pak jsem dostala strach...

Mohlo by Vás zajímat:

Oldřich (32): V lese jsem na přítelkyni setřásl sníh ze starého dubu. Odhalil jsem tím něco děsivého

Tajemné volání mě málem připravilo o život

Musí to být jenom v mojí hlavě. Když přišel přítel z práce, opatrně jsem se ho ptala, jestli něco neslyší. Jen na mě zmateně pohlédl. Nechápal, o čem to mluvím. "Děje se něco, zlato?" zeptal se mě. "Nevypadáš moc dobře. Nebudeš nemocná?" dodal a šel pro teploměr.

Věděla jsem, že to není nic, co by šlo vyléčit jen tak. Došlo mi, že se vrátil můj strach ze sněhu. Ale tentokrát byl jiný. Ten hlas se mi ozýval v hlavě několik dní. Hodila jsem se marod, abych nemusel jít ven. Pak sníh roztál a hlas zmizel. O rok později se vrátil, ale s větší intenzitou. Byla jsem asi v nějakém transu, protože mě někdo našel sedět v parku na zasněžené lavičce. Byla jsem podchlazena a nebýt toho člověka, umrzla bych. Loni se mi stalo něco podobného, ale tehdy mě ten hlas vytáhl do lesa za městem. Tam mě naštěstí náhodou našli turisté.

Mám strach. Letos jsem už v říjnu bedlivě sledovala všechny možné předpovědi počasí a úzkostlivě koukala na oblohu, jestli nezačne padat sníh. Přítel mě dávno pustil k vodě, protože si myslí, že mi straší ve věži. Možná má pravdu, ale já vím, že sníh mi prostě nedělá dobře. Děsím se dne, až začne padat...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Miroslava (34): Už nikdy nechci živý vánoční stromek. Manžel jeden přinesl z lesa, ale ve větvích měl něco, co nás pořádně vyděsilo

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.