Klára (41): Dcera se hodně změnila a já si myslela, že je to jen puberta. Málem se ale stalo velké neštěstí

Nikdy by mě nenapadlo, že to skončí takhle. Když teď zpětně přemýšlím nad tím, co se stalo, mám chuť si nafackovat. Bylo to všechno přímo přede mnou, jen já jsem se rozhodla to nevidět. Ne proto, že bych jí nevěřila, ale protože jsem si myslela, že přehání. Vždycky byla trochu citlivější. Ale co, říkala jsem si, to je přece normální, hormony, puberta. Měly jsme přece taky svoje nálady, když nám bylo patnáct, ne?

Mohlo by Vás zajímat:

Darja (31): Celý život se trápím a vše vidím černě. Až náhodná akce mi otevřela oči a dovolila mi problém řešit

Přestala se mnou i mluvit

Začalo to nenápadně. Přišla domů ze školy a okamžitě zmizela v pokoji. Čím dál častěji jsem ji nacházela s mobilem v ruce, pospávající na posteli. Když jsem se ptala, co se děje, odbyla mě, že je unavená. Když přinesla špatnou známku, mávla nad tím rukou. Zvyklá na její pečlivost a ambice jsem to považovala za lenost. Jen jsem protočila oči a zlobila se. „To máš z toho věčného koukání na obrazovku,“ říkala jsem jí. Nechápala jsem, proč je tak jiná. Proč s ničím nepomáhá, proč se mnou skoro nemluví.

Po pár týdnech jsem na ni byla už tvrdší. Měla jsem pocit, že když přitlačím, vrátí se všechno do zajetých kolejí. Dost jsem na ni křičela, občas jsem jí zakázala telefon nebo jí vzala kapesné. Jenže nic se nezměnilo. Naopak, začala být ještě uzavřenější. Nechala jsem být i to, že najednou přestala chodit na tréninky tance, protože ji to „už nebaví“. I to, že se už skoro neviděla s kamarádkami. Myslela jsem, že si to musí vyřídit sama. Dospívání není snadné, pořád jsem si to opakovala.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavlína (56): Nevěřila jsem na duševní nemoci. Poporodní stav mé dcery mě ale přesvědčil, že je to opravdu problém

Přehlédla jsem všechny varovné signály

Pak ale přišel ten děsivý den, kdy jsem ji našla. Když jsem otevřela dveře jejího pokoje, ležela na zemi, vedle ní prázdný blistr od léků. Byla bledá, nehybná. V tu chvíli mi všechno došlo. Ta únava, zhoršení známek, její odtažitost. Nebyla líná, nebyla znuděná. Byla strašně nešťastná. Celou dobu mi to dávala najevo, jen já jsem ji neslyšela.

Sanitka přijela rychle, ještě ten večer se probrala. Nepromluvila na mě, jen na mě koukala prázdnýma očima. A já si uvědomila, že jsem ji celou dobu zklamávala. V nemocnici zůstala několik týdnů, přemístili ji na psychiatrii a nakonec jsme odcházely s diagnózou klinické deprese. Odborníci mi vysvětlili, že to není něco, co by šlo „vyřešit snahou“. Není to o tom, že by nechtěla, že by byla slabá nebo rozmazlená. Je to nemoc.

Dnes chodí na terapii a bere léky. Nebylo jednoduché sehnat odborníka, je jich zoufale málo, ale povedlo se to, měly jsme štěstí. Nechci si namlouvat, že je všechno v pořádku, protože ještě není. Ale snažím se. Každý den se snažím být lepší. A hlavně už nikdy nepřehlédnu něco, co by mohlo znamenat, že volá o pomoc.

Nebuďte na svá trápení sami

Máte-li psychické potíže, obraťte se na odborníky. Kontaktujte například zdarma nonstop Linku první psychické pomoci na čísle 116 123, nebo pokud jste dítě či student, pak i bezplatnou nonstop Linku bezpečí (116 111).

Pro náctileté je tady také nadační fond Twisten Foundation (twistenfoundation.cz), který zprostředkovává bezplatný chat s odborníkem.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Renata (32): Máma utápí smutek v nakupování. Z bytu už má skladiště, ale nedokáže přestat