Pavlína (56): Nevěřila jsem na duševní nemoci. Poporodní stav mé dcery mě ale přesvědčil, že je to opravdu problém

Porodila jsem tři děti a všechno - těhotenství, porody i šestinedělí - bylo v pořádku. Neměla jsem žádné problémy ani špatné nálady nebo málo energie. Když jsem celý život četla o poporodních depresích a těch slabých ženách, které nejsou schopné se postarat o své děti, nevěřila jsem tomu. Podle mě to byly výmluvy na neschopnost.

Mohlo by Vás zajímat:

Zdeněk (34): Nechápal jsem, proč si nedokážu najít holku. Až pokus o sebevraždu mě dovedl k odpovědi

Nejstarší dcera byla vždy psychicky labilní

Moje nejstarší dcera ale měla celý život, a hlavně v dospívání, problém s výkyvy nálad. Myslela jsem si, že je prostě náladová, že jsou to hormony, a až bude dospělá, věci se uklidní, to se ale nikdy nestalo. I v dospělosti měla psychické stavy, kterým jsem nedokázala porozumět a neuměla jí pomoct.

Po střední škole začala chodit na terapie a k psychiatrovi. Nikdy jsem se o to moc nezajímala, protože jsem nevěřila, že psychické problémy jsou nemoc a že se dají léčit. Ale jí to pomáhalo. Aspoň dokud neotěhotněla.

Mohlo by Vás zajímat:

Melánie (32): Oznámila jsem matce, že čekám dítě. Druhý den se objevila u našich dveří a převrátila nám život naruby

Její stav se po porodu dramaticky zhoršil

Na rozdíl od těch mých, její těhotenství nebylo jednoduché a v posledním trimestru musela vysadit prášky na deprese, což pomáhalo jejímu fyzickému, ale ne psychickému stavu. Byla jsem přesvědčená, že je to dočasné. „Uvidíš, že až se dítě narodí, uvolní se všechny ty hormony štěstí a všechno bude v pořádku. Musíš to jen vydržet do porodu,“ utěšovala jsem ji.

Když porodila, partner jí nebyl ideální oporou. Nikdy jsem toho chlapa neměla ráda, ale byla to její volba, nerozmlouvala jsem jí to. Po narození dítěte se ale moje antipatie potvrdila. Byl pořád pryč, slavil snad týden, domů jsem dceru z porodnice vezla já, a když potřebovala s něčím pomoct, jeho odpověď byla: „Jsi ženská, je to tvoje práce.“

Měla jsem o dceru strach. Volala jsem jí každý den a zněla pořád smutněji a smutněji. Jednoho dne mi nezvedla telefon, tak jsem jela z práce rovnou k ní. Její partner byl pryč a ona ležela v posteli, dítě vedle ní plakalo a na chvíli jsem se opravdu bála, že si něco udělala.

Mohlo by Vás zajímat:

Alex (36): Během rozvodu rodičů jsem si prošel peklem. Nebýt sestry, měl bych z něj doživotní trauma

Dcera se pomalu staví na vlastní nohy

Sbalila jsem jí hned ten den věci a odvezla ji k sobě domů. Další tři týdny jsem se o oba starala. Dcera na tom byla tak zle, že nedokázala vstát z postele, nedokázala se o dítě vůbec postarat, odmítala ho. Lámalo mi to srdce, ale věřila jsem, že to společně zvládneme.

Po měsíci u mě jsem si s ní promluvila a vysvětlila jí, že to takhle dál nejde. Že se bude muset o sebe a dítě postarat, ale může žít u mě, pokud by se nechtěla vrátit domů. Což také udělala. A díky bohu se s tím budižkničemu rozešla. Také se vrátila na terapii, a jakmile začala znovu brát prášky, věci se zlepšily.

Dneska už si hledá vlastní bydlení a o syna se stará, ale pořád o ni mám strach, jestli to sama zvládne.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Rozárie (58): Děti jsem vychovávala, jak nejlépe jsem uměla. Dcera se mnou ale nemluví a syn mi zůstal na krku