Kristýna (30): Ve škole jsem byla za tu divnou a nikdo mě nechápal. Až v dospělosti jsem rozklíčovala, v čem je problém

Jako miminko jsem prý byla mimořádně hodná. Žádný pláč nebo křik. Když jsem povyrostla, neexistovalo, abych se vztekala, že chci hračku. „Je taková rozumná,“ říkávala maminka pyšně kamarádkám a ty jí ve skrytu duše záviděly. O tom, že brzy budu oblíbencem učitelů, nikdo nepochyboval.

Mohlo by Vás zajímat:

Lenka (34): Přítel se o nás s malým neumí finančně postarat. Co udělal posledně, mě rozpálilo do běla

Vyjadřuje se moc dospěle, stěžovala si učitelka

Roky ubíhaly a šťastné dětství střídala zodpovědnost ve škole. Když jsem nastoupila coby prvňáček, paní učitelka si chválila mou slušnost a vzorné chování. Neskákat do řeči nebo zdravit dospělé jsem považovala za samozřejmost. Spolužáci však byli drobet živější. Třeba Honza, který do devítky nepochopil, že při hodině se nevykřikuje, nebo Anička, která chodívala v hodinách bez ohlášení na toaletu.

Já mohla být naopak prohlášena za vzor správného chování. Jenže už po pár týdnech přišel zvrat. Třídní učitelce náhle vadilo, že se na svůj věk vyjadřuji až moc dospěle, a brzy se jí začala zajídat celá má povaha. Když jsem ji jako třeťáček taktně upozornila, že ve třídě by se mělo více větrat (neb odér jejího těla nebyl moc příjemný), získala moje žákovská první poznámku za drzost. Jenže já ten návrh myslela dobře.    

Mohlo by Vás zajímat:

Irena (42): Muž mě za nic nechválí, přitom se může zbláznit ze sousedčiny zástěry. Vymyslela jsem plán, jak to změnit

Stala se ze mě sběratelka poznámek

Čas ubíhal. Třebaže můj prospěch nebyl špatný, z chování mi v šesté třídě hrozila dvojka. Za co? Za maličkosti. Nepochopila jsem například narážku fyzikářky, že se zlepšíme, leda „až naprší a uschne.“ Zatímco třída brala věc s humorem, já začala přemýšlet, neb doma se toto rčení nepoužívalo.

A protože k mé smůle venku tehdy opravdu pršelo, vyhrkla jsem káravě, že se zlepšit pokusíme, ale jestli to bude, až oschnou chodníky, nemůžu slíbit. Fyzikářka napřed zírala, pak se zamračila. V tu chvíli už mi do žákovské putovala další poznámka. Jubilejní desátá. Rodiče si nevěděli rady. Nikdo nevěřil, že z mé strany nejde o provokaci. 

Mohlo by Vás zajímat:

Zita (46): Sebrala jsem dceři telefon, protože neustále řeší sociální sítě. Její reakce mě naprosto odrovnala

Byla jsem zmatená, proč mě nikdo nechápe

Krom poznámek se na mou hlavu řítila další kritika. Učitelům v osmičce vadilo i to, jak vypadám. Že nenosím tenisky a batoh, ale lodičky bez podpatku, malou kabelku a učení v rukách tak, jak se nosívalo v dávných časech, nebo že nerespektuji přezouvání, protože jej nedodržují ani učitelé.

Naproti mému, pro okolí drzému chování stál takřka bezchybný prospěch. Toužila jsem studovat gymnázium, později práva. Přesto jsem ze všech stran slyšela: „Ty se nikdy nikam nedostaneš.“ Ale proč?

Mohlo by Vás zajímat:

Kristina (19): Po hrůzném večeru jsem byla přesvědčená, že v našem domě straší. Vysvětlení jsem našla až u svého otce

Až lékařka mi pomohla rozklíčovat můj problém

Naproti tomu moji, leckdy podprůměrní spolužáci se v devítce dočkali ovací. Lukáš vypadal, že půjde na medicínu, z Elišky bude zase skvělá ekonomka. Jen já dle prognóz neměla ani na vyučení. Přesto byl opak pravdou. Přišlo nejen gymnázium, ale nakonec i práva. A když jsem si splnila sen, nedalo mi to nenahlédnout, jak dopadli po letech moji „slavní“ spolužáci. A? Za celou třídu získali vysokoškolský diplom jen dva, z čehož jediný dosáhl na doktorát. Já.   

Měla jsem radost. Ne však dlouho. Výrazná jinakost mi život skutečně komplikovala. Vlastně tak, až jsem se rozhodla vyhledat pomoc. Napřed u psycholožky, později u specializovaných lékařů. Verdikt zněl Aspergerův syndrom. Doslovné chápání rčení, často neobratné společenské chování či vrozená vlastnost dělat věci po svém a slepě nekopírovat okolí najednou dávaly smysl. Ulevilo se mi. Konečně vím, že se mnou není nic špatně. Jen mám trochu jiný typ mozku než větší část populace.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (46): Matkou jsem se stala pozdě, mám dítě s Downovým syndromem. Okolí mě za to odsoudilo