Facebook
Instagram
Adriana s Jardou vyrazili minulý rok na hrad Svojanov. Dokonce si zaplatili nocleh ve zdejších komnatách. Byla to však ta nejdelší a nejstrašidelnější noc jejich života. Někdo je zamknul v pokoji, kde je celou dobu strašily kroky a hlasy.
Manžel minulý rok navrhl, abychom se vydali na hrad Svojanov ve východních Čechách. Nápad se to jevil skvělý, a tak jsme si zaplatili nocleh přímo v komnatách. Byla to bezpochyby ta nejdelší a nejstrašidelnější noc v mém životě.
S manželem jsme chtěli strávit noc na hradě
Když za mnou loni na jaře Jarda (55) přišel s nápadem, abychom na víkend někam vyrazili, byla jsem nadšená. Poslední dobou jsme spolu totiž mnoho kvalitního času netrávili. Navrhnul, abychom se vydali do východních Čech na hrad Svojanov. Nadšeně mi ukazoval fotografie hradu, kde se navíc dá přespat.
Nikdy jsem na hradě nespala, takže jsem se jeho nápadu nebránila a vlastně se na něj těšila. Vydali jsme se na Svojanov počátkem července. Hrad byl vážně krásný a nám nabídli pokoj po panských úřednících. Nábytek pocházel z 19. století a já měla pocit, že z něj doslova dýchá minulost.
Přes den jsme se procházeli po okolí. Zúčastnili jsme se prohlídky hradu a těšili se na noc. K večeru byla v pokoji zima, takže jsme skočili do peřin a prohlíželi si prospekty, které jsme za celý den nasbírali. Jarda usnul během chvíle, ale já nemohla zabrat. Pořád jsem se dívala z okna a cítila se velmi čile.
V noci jsem v pokoji slyšela kroky
Kolem půlnoci už to vypadalo, že se o mě pokouší spánek a já zavřela oči. Netrvalo to ani pár minut a zaslechla jsem kroky. Kroužily kolem postele. Hbitě jsem si sedla a posvítila si mobilem po pokoji. ,,Jardo, někdo tu je,“ šťouchla jsem do manžela. Ač nerad, probral se a snažil se mi pomoci najít zdroj těch kroků.
,,Je to starý hrad, nikdo tu není,“ chlácholil mě. ,,Spi, prosím tě,“ strčil hlavu pod polštář. Snažila jsem se spát, ale přes strach, který jsem cítila, to nešlo. Když někdo začal bouchat na dveře, musela jsem Jardu vzbudit. ,,Co je zase?“ zlobil se. ,,Někdo buší na dveře,“ pronesla jsem strachy bez sebe a ukázala tím směrem.
Jarda naštvaný, že nemůže spát, vstal a šel ke dveřím. ,,Jsou zamčené,“ začal jimi lomcovat. ,,Ty jsi zamykala?“ začal vyšilovat. ,,Ne, vždyť tam není klíč,“ opáčila jsem a už i na něm jsem viděla, jak se bojí. Chtěli jsme zavolat na recepci, ale ani jeden náš telefon neměl signál. ,,Jardo, co se děje? Já se bojím,“ panikařila jsem a chtělo se mi brečet.
Byla to první a poslední noc na hradě
,,Že se nám nic nestane,“ hledala jsem u něj útěchu. Jindy sebevědomý Jarda měl strach v očích. Lehli jsme si zpět do postele a až do rána neusnuli. Naslouchali jsme krokům, které se kolem nás rozléhaly. Občas jsme měli dokonce pocit, že nám něco prolétá nad hlavou. Když se k tomu přidaly tiché hlasy, schovali jsme hlavu pod peřinu.
Nad ránem, kolem páté, cvaknul zámek u dveří. Jarda vzal za kliku a dveře se najednou otevřely. Na nic jsme nečekali, sbalili si věci a utekli. Sedli do auta a bez zastavení jeli domů. Zpětně jsme se snažili na internetu dohledat, co se na hradě stalo. Nic konkrétního jsme ale nenašli. Shodli jsme se na tom, že pro nás už takové věci nejsou. Od té doby dáváme přednost hotelům, nebo nejlépe teplu domova. Tam nás nic tak děsivého nečeká.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
