Agáta (28): Chtěla jsem zemřít, ale pak se stalo něco, co mi pomohlo. Možná zázrak

S Romanem jsme spolu chodili osm let. Plánovali jsme společnou budoucnost, šetřili jsme si na dům, chtěli jsme děti. Ideálně plný dům dětí. Jednoho nešťastného dne se všechny sny rozplynuly.

Mohlo by Vás zajímat:

Tamara (19): Prožila jsem klinickou smrt, mám z toho ale nádhernou vzpomínku

Čekám dítě, ale otec už nežije

Roman byl milovníkem motorek. Patřil mezi ty hazardéry, co to pálili po silnici šílenou rychlostí. Toho dne, kdy se stala jeho nehoda, tomu nebylo jinak. Letěl šílenou rychlostí a nevybral jednu velmi ostrou začátku. Vylítl z motorky a ještě se dlouho válel po silnici. Auto, co jelo za ním, se mu nedokázalo vyhnout a ještě do něj narazilo. Neměl šanci na záchranu života. Ten den jsem zemřela i já. Když mi to volali, nevěřila jsem tomu. To, že je to realita, mi velmi dlouho nedocházelo. Zůstala jsem bydlet v prázdném domě, všude jeho věci, jeho vůně. Kdo to nezažil, tak netuší, jak náročné je to na psychiku. Rozhodla jsem se, že si dům nechám a dotáhnu to do našeho snu, co se jeho úprav týče. Měla jsem zcela rozhozenou psychiku, v práci jsem dělala chyby, na ulici narážela do lidí.

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (66): Vidím něco, co ostatní ne, působím jako blázen, proto o svých zážitcích už raději mlčím

Aby toho nebylo málo, zjistila jsem, že jsem těhotná. Moje pocity byly všelijaké. Nedokázala jsem sama v sobě poznat, zdali mám radost, nebo jsem smutná. Moje mamka mi byla oporou. Říkala mi: ,,Někdo odešel a nový život přijde.“ Něco na tom bylo, začala jsem se na děťátko těšit. Po čase se ukázalo, že to bude kluk. Ve jméně jsem měla jasno hned. Bude to Roman.

Zázraky se dějí

Celé těhotenství jsem prožívala velmi zvláštně. Všude jsem viděla Romana. V metru jsem se dokonce k jednomu pánovi rozeběhla a objala ho. Myslel si, že jsem nějaký blázen. Stávalo se mi to pořád, byla jsem z toho na zhroucení. Zůstala jsem doma na rizikovém těhotenství a snažila se trochu srovnat.

Jednou večer jsem slyšela z místnosti, kde měl Roman dílnu, zvuky. Šla jsem tam. Poslední, co se snažil opravit, byl můj šicí stroj. Nevím, jak je to možné, ale z ničeho nic se sám rozchodil. Velmi mě to vyděsilo. Jak je to možné? Nenapadlo mě nic lepšího, než letět pro látku a něco ušít.

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (40): Na ulici mě oslovil zvláštní muž. Myslím si, že nám dopřál miminko

Strávila jsem u stroje celou noc. Ušila jsem nějaké oblečení pro našeho syna. Stala se z toho terapie, pomáhalo mi to od smutku, který jsem po Romanovi měla. Věřím, že vyšší síla zaúřadovala a nasměrovala mě k tomu, co mi mělo pomoci. Malý Roman se už narodil a je svému otci velmi podobný. Uvnitř mě došlo ke smíření, nikdy na něj nezapomenu už jenom díky synovi.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.