Alžběta (66): Vidím něco, co ostatní ne, působím jako blázen, proto o svých zážitcích už raději mlčím

Celý svůj život jsem pracovala v pohřebním ústavu. Práce, o které málokdo sní, ale já jsem v tomto odvětví byla spokojená, i když to zní zvláštně, uznávám. Po 30 letech činnosti kolem posledních věcí člověka jsem měla někdy pocit, že vidím bytosti, které z tohoto světa odchází. Sama sobě jsem si namlouvala, že mi z práce už asi šplouchá na maják a bude dobré nástup do důchodu neodkládat a začít více odpočívat.

Mohlo by Vás zajímat:

Milan (55): Mívám divný pocit, že k nám do garáže někdo chodí. Ženu nechci zbytečně strašit

Nenápadné jevy

Těšila jsem se, jak si začnu užívat důchodový věk. Žila jsem sama, manžel před lety zemřel. Vychovali jsme jednu dceru, která už měla svou rodinu. První měsíce jsem jezdila za vnoučaty a doháněla ztracený čas. Jednou na zahradě jsem zahlédla pána, který na mě mával a zdálo se, že mi chce něco říct. Ptala jsem se později dcery, kdo byl ten muž vedle na zahradě. Podívala se na mě a řekla: "Mami, tam už roky nikdo nežije. Majitel před 10 lety zemřel, byl to takový starší pán.“

Bylo to horší a horší

Ráno jsem už nad včerejší příhodou nepřemýšlela a chystala se na cestu vlakem zpět domů. Na nádraží jsem dorazila o něco dříve, tak jsem si sedla na lavičku. Vlak už byl slyšet z dálky a při pohledu na koleje vidím malou holčičkou, jak volá o pomoc, že se jí tam zasekla noha. Běžela jsem do vestibulu pro pomoc a s křikem jsem volala: "Rychle, pomoc, jede vlak a je tam dítě.“ Vyběhl se mnou jeden pán, pohlédl na koleje, ale nikdo tam nebyl. Stála jsem jak opařená.

Mohlo by Vás zajímat:

Sandra (28): Kamarádka mě pozvala na svatbu. Byl to nejhorší den mého života

Začínala jsem se vážně bát

Později ve vlaku jsem se dočetla, že před rokem na tomto nádraží zemřela malá holčička, zasekla se jí noha do kolejiště. To už přeci není náhoda, říkala jsem si pro sebe. Já snad blouzním, co se to se mnou děje. Po návratu domů jsem to hned volala své dceři, ta se jen smála, že jsem poznamenaná místem, kde jsem pracovala.

Mohlo by Vás zajímat:

Pavlína (23): Na půdě u babičky jsem objevila podivnou fotku. To, co jsem se pak dozvěděla, mě šokovalo

Bála jsem se kamkoliv jít

To, že vidím někoho, kdo už nežije, se mi stávalo denně. Někdy jsem už nedokázala poznat, kdo je živý a kdo mrtvý. Nechtěla jsem si to přiznat, ale měla jsem pocit, že jsem se na stará kolena dočista zbláznila. Zavřela jsem se na nějaký čas doma, strach z neživých lidi na ulici mě dohnal k izolaci. Jednou večer jsem si ze smutku po manželovi pustila náš oblíbený film. Nalila jsem si víno, které jsme spolu vždy popíjeli, a nechala se vtáhnout do děje filmu. Po cestě na toaletu jsem zaslechla zvuky v kuchyni. Stál tam můj manžel. Usmál se na mě a řekl mi, že mi to dnes vážně sluší. Od tohoto dne spolu mluvíme denně. Jsem vlastně za tuto nadpřirozenou schopnost ráda. Ale už to nikomu neříkám...

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Pokud máte i vy zkušenost, která vás zasáhla, a chtěli byste se s ní svěřit, napište na redakce@lifee.cz.