Agáta je ve spokojeném manželství přes dvacet let. Myslela si, že má manžela přečteného a není nic, co by o něm nevěděla. Jednoho dne ale zažila šok. Její manžel v obchodě udělal něco, co opravdu nečekala. A prý to dělá již několik let! Jak s tím Agáta naloží?
Když jste s někým přes dvacet let, myslíte si, že ho znáte. Říkáte si, že už vás nic nepřekvapí. Přesně to jsem si myslela o Milošovi. Jednoho dne se ale ukázalo, že dělá něco, o čem já neměla ani ponětí.
Poctivý manžel
Miloše bych označila především za poctivého člověka. Mám s ním zažito pár situací, kdy našel na zemi peníze a šel je odevzdat na policii. Když někomu lehce škrábnul při couvání auto, nechal vzkaz a svoje telefonní číslo. Někdy mi to přišlo i zbytečné. Je to rys jeho povahy a já si na to zvykla.
Rád pomůže, i když jemu samotnému práce stojí. Kamarádi i rodina se na něho mohou kdykoliv spolehnout. Je pravdou, že má nebývale mnoho skutečných přátel. Náš syn Jakub vidí v tátovi veliký vzor a já jsem za to ráda, protože ho má co naučit. V dnešní době se moc poctivých lidí nevidí.
Nedávno jsem ale manžela přistihla při krádeži v obchodě. Stál u regálu s věcmi na pečení. Stála jsem o kus dál a najednou jsem si všimla, že si strká pod bundu balení kypřícího prášku. Běžela jsem k němu a šeptem se ptala: „Co to proboha děláš? Dej to do košíku, normálně to zaplatíme.“ Jen se usmál a řekl, ať se nebojím.
Malý zlodějíček
U kasy, když jsme dávali věci na pás, jsem stále hledala, kde je ten kypřící prášek. Naše pohledy se setkaly a já věděla, že ho chce ukrást. Doufala jsem, že se mýlím a on ho vrátil zpět do regálu. V autě se na mě podíval jako malý kluk a řekl: „Ha, zase se to povedlo!“ A vytáhl ukradené zboží.
„Miloši, co blbneš, my snad nemáme na kypřící prášek?“ ptala jsem se naštvaně. „O to přeci nejde, drahá. Jde o ten adrenalin.“ Měla jsem pocit, že snad špatně slyším. „Chceš, aby tě chytli?“ „Nechytnou, neboj, a i kdyby, kradu věci za pár korun,“ odvětil. Byla jsem uražená a cítila jsem se trapně za něj.
Cestou domů jsem vychladla a jen ho požádala, aby to nedělal, že je to trapné. „To ti nemůžu slíbit, mě to baví, je to můj koníček.“ Mohla jsem tušit, že to neudělal poprvé, ale raději jsem se dále na nic neptala.
Zakázaný adrenalin
Před dalším nákupem jsem mu už v autě řekla, ať svoje choutky nechá spát. Nechci se dostat do žádné trapné situace. Nedal si říct. Já šla pro pečivo a on měl jít pro máslo. Když jsem se k němu blížila, zase jsem viděla, jak si strká balení sýra pod kalhoty. Polil mě pot a vztek zároveň.
Letěla jsem k němu a řekla: „Koukej to vyndat, ty cvoku.“ Pošeptal mi, že je to silnější než on a že prostě musí, a odešel pro máslo. Chtěla jsem znát pravdu. Tahala jsem to z něj násilím, až se přiznal. Dělá to vlastně po celou dobu, co jsme spolu. Jen jsem si toho nikdy nevšimla. Dokonce se smál, že je asi fakt dobrý, když mi trvalo dvacet let ho odhalit.
Odmítám s ním jezdit na nákupy, ale současně ho nechci pouštět do krámu samotného. Jeho baví ten pocit, že dělá zakázanou věc, ale současně jde o potraviny do padesáti korun. Čekám, kdy ho u toho chytí. Jedině pak je šance, že toho nechá. Doufám, že to nemá v plánu učit našeho syna.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.