Aleš bydlí rok se svou přítelkyní Eliškou. Až na pár maličkostí se jim žilo dobře, ovšem Eliška po zhlédnutí pěvecké soutěže usoudila, že bude zpívat také. Aleš si myslel, že jí to dlouho nevydrží a neměl to srdce jí kazit radost, jenže Elišku to baví víc a víc a on se bojí nejhoršího.
Elišku mám moc rád. Je to super holka, která nezkazí žádnou legraci. Je o rok mladší, hodně spolu sportujeme, tím mě vlastně dostala, že má talent téměř na vše, na co sáhne. Krásně maluje, umí tancovat, ovládá tři cizí jazyky a šipky hází líp než já. Říkal jsem si, že snad není nic, co by nesvedla, ale nedávno jsem jednu věc objevil.
Zrovna běžela v televizi pěvecká soutěž, já to nikdy extra nesledoval, ale Eliška mě přemluvila, a tak jsme se pokaždé dívali spolu. Smáli jsme se lidem, kteří nemají soudnost a neslyší, jak falešně zpívají. Pak se Eliška zvedla a řekla: „Jak to, že to neslyší, to i já umím líp“ a začala skřehotat tak, že by se určitě umístila mezi desítkou nejhorších. Z legrace jsem říkal, že je jednoznačně lepší, a na konci jsem jí zatleskal. Myslel jsem, že i ona pochopila, že to je vtip.
Nedá se to vydržet
Jenže Eliška začala s tím skřehotáním každý den. Ráno, jak se malovala, začala zpívat. To mi ani tak nevadilo, lípl jsem jí pusu a šel do práce, ale jak jsem se vrátil domů, zase ty falešné zvuky. Nejhorší je, že ona to neslyší a má tak rozzářené oči, že by ji zdrtilo, kdybych jí řekl, jak je hrozná.
Chápu, že má novou zálibu, ale já nechci být její součástí. Vždycky jsem jí s úsměvem řekl, že půjdu vedle, aby na to měla klid, ale ona pokaždé prosila, abych si ji poslechl. Byla to muka. Bohužel ona si myslí, že je prostě skvělá zpěvačka. Jednou jsem navrhl, že nahraji její zpěv na telefon, aby se slyšela i jinak. Fakt jsem se modlil, že jak uslyší to kvílení, uzná, že to stačilo. Eliška byla ale se svým výkonem spokojená, a ještě to poslala své matce, která ji v tom samozřejmě podporuje.
Ještě chvíli a odcházím
Na flashku si přetáhla svoje verze písniček a pustila je v autě, zrovna když jsme spolu jeli. Přísahal bych, že jsem měl tiky. Když jsem jí řekl, že ta píseň jí fakt nejde, tu reakci jste měli vidět. Hádka na dva dny.
Já už jsem bohužel ve stádiu, že nerad chodím domů. Každý den to samé. Eliška sedí u počítače, pouští si karaoke verze oblíbených písniček a je totálně vedle. Vůbec bych se nedivil, kdyby se příští rok přihlásila do soutěže také a ještě by chtěla, abych ji určitě šel podpořit. Je mi jasné, že když jí řeknu, že už to nemůžu dál poslouchat, asi se se mnou rozejde. Za záchranu mých posledních nervů a zbytku sluchu to ale asi stojí.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.