Marie je šťastně vdaná za Patrika, mají spolu dvě děti a jediné, co jí občas drásá nervy, je její tchyně Jiřina. Naštěstí se to dalo zvládat a návštěvy byly pouze o víkendu. Jednoho dne se ale Marie vzdálila a na stole zapomněla mobil. Zvědavá Jiřina se nestačila divit.
Patrik je dokonalý manžel, má samozřejmě svoje mouchy, ale dávno jsem je přestala řešit, protože když slýchávám kamarádky, jak jsou jejich manželé k ničemu, jsem vděčná, že mám jeho. S péči o děti mi vždycky pomáhal a když mohl, přiložil ruku k dílu i v kuchyni. Nás intimní život nestrádal ani po porodu dcer a vždycky jsme si našli i chvíli pro sebe.
Jediný černý bod, za který ovšem nemůže, je jeho matka Jiřina. Že mi mluví do výchovy, to jsem si už zvykla, ale když mi při každé návštěvě začala rovnat věci v kuchyni a koukala, jak má Patrik srovnané věci ve skříni, to už bylo na mě moc. Začali jsme proto jezdit na pravidelné návštěvy k nim domů. Bylo to bezpečnější, navíc jsme se mohli kdykoliv sebrat a odjet, takže pohodička.
Kdybychom raději zůstali doma
Při jedné návštěvě jsme seděli venku na zahradě a Patrik našel na internetu inzerát, kde paní z vedlejší vesničky prodávala starší kolo. Moc se nám líbilo, uvažovali jsme, že bychom jedno koupili pro naši Aničku. Patrik té paní volal a ona mu oznámila, že bude doma ještě půl hodiny a pak jedou na týden pryč. Tak jsme se rychle zvedli, poprosili Jiřinu, ať nám na chvíli pohlídá holky, a jeli jsme. Já si v tom spěchu zapomněla na stole mobil, ale jeli jsme jen na otočku, tak nebyl důvod se vracet. To se později ukázalo jako chyba.
Když jsme se vrátili, ukazovali jsme Aničce kolo a jí zářily oči štěstím. Patrik volal na Jiřinu, ať se jde také podívat, ale nepřišla. Seděla se založenýma rukama a tvářila se jako kakabus. „Pěkné věci o mně píšeš!“ řekla naštvaně a já nechápala, o čem je řeč.
Dobře jí tak
Vzala můj telefon, jako by se nechumelilo, a nahlas četla zprávy, které jsem si psala se svojí mamkou. Ano, byla pravda, že jsme Jiřinu dost propíraly. To bylo totiž potom, když jsem zjistila, že nám leze do skříní. Společně jsme na ni nadávaly, a ačkoliv jsem nechtěla být tak sprostá, v ten moment to byl zkrátka ventil. Jak to četla nahlas, držela se u toho na hrudi a Patrikovi cukaly koutky úst. Já ale celá zrudla, že na to takto přišla, protože jsem se jinak tvářila, že jsme mezi sebou v pohodě.
„Nepřijde ti divné číst cizí zprávy?“ zeptal se jí Patrik. Ale ona se na něj utrhla, že alespoň vidí, co jsem zač, a on by si měl také uvědomit, co má doma. Já jí vzala telefon a popohnala holky do auta, nebyla jsem schopna na to nic říct. Lézt někomu do telefonu se nedělá, ale pomlouvat také ne. Každopádně Jiřina ode mě požaduje omluvu, jinak se s námi nebude bavit.
Patrik je toho názoru, že i když na to neměla právo, jedna omluva mě nezabije, aby byl klid v rodině, ale to já z principu neudělám. Kdyby respektovala pravidla slušného chování a nešmejdila u nás doma, nikdy bychom si o ní takto nepsaly.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.