Alžběta (21): Smrtí macechy mé trápení neskončilo, pořád se mě snažila ovládat. Klid mám až po vyčištění aury

Myslela jsem si, že když moje macecha umřela, budu mít klid. Neměly jsme dobrý vztah a jen těžko jsme vedle sebe mohly fungovat. Po její smrti se stalo něco, co mě mučilo. Jsem labilní jedinec a její duše mě ovlivnila natolik, že jsem dělala věci, které jsem dělat nechtěla.

Mohlo by Vás zajímat:

Hanka (21): Macecha nečekaně zemřela. Bohužel mi nedala pokoj ani po smrti

Nikdy jsem nebyla šťastné dítě

Vyrůstala jsem s rodiči, kteří na sebe v jednom kuse jen řvali a nadávali si. Pamatuji si, že jsem někdy ze svého pokoje slyšela, jak v obýváku lítá nábytek. Noc co noc jsem usínala se strachem. Takové dětství mě hodně poznamenalo, nikdy jsem nebyla šťastné a veselé dítě.

Když mi bylo asi devět, naši se konečně rozvedli. I když jsem byla smutná, že jdou od sebe, vlastně se mi ulevilo. Nějaký čas byl klid, ale moje raněná duše už se uzdravit nedokázala. Žila jsem s tátou, který si po letech našel novou přítelkyni. Valerie se ani nesnažila něco předstírat a jasně mi dávala najevo, že mě nemá ráda.

Táta místo toho, aby se mě zastal, vždy stál na její straně. „Jsem konečně šťastný, tak se koukej snažit," říkával mi často. Valerie mě psychicky ničila a já trpěla. Tátu chtěla jen pro sebe a mě pořád někam odstrkovala. Chtěla jsem se vrátit k matce, ale ta se ztratila bůhví kam. Zůstala jsem na všechno sama. Smutná a nešťastná.

Mohlo by Vás zajímat:

Želmíra (24): Po smrti blízkého přítele netruchlím. Z onoho světa mi pomáhá hledat odpovědi

Macecha mě trápí i po smrti

Když mi bylo osmnáct, nemohla jsem od nich ani odejít. Moje finanční situace mi nedovolila platit si vlastní bydlení. Dál jsem snášela Valeriinu nenávist. A pak se stalo něco, co můj život mohlo změnit. I když nikomu smrt nepřeji, po smrti macechy jsem cítila úlevu. Nikomu jsem své pocity neřekla. Prožívala jsem si je hezky sama ve svém nitru.

Měla jsem naději, že nám s tátou bude zase dobře. Že mě bude mít rád a na všechno zlé zapomeneme. Jenže už pár dní po pohřbu jsem Valerii cítila. Byla všude v našem bytě. Na věcech, které jsem měla ráda. Mám u sebe v pokoji vystavené malé porcelánové postavičky po babičce. Když se z ničeho nic všechny skácely na zemi a rozbily se, zalekla jsem se.

Někde v sobě jsem slyšela macešin škodolibý smích. Dokonce i slova o tom, že je to teprve začátek. Cítila jsem, že to už nejsem já. Často reaguji jinak, než sama chci. A neumím si to vysvětlit. Mění se mi nálady a já to nedokážu ovládat. Jasně a zřetelně cítím, že je někdo v mé hlavě.

Mohlo by Vás zajímat:

Monika (28): Po smrti kamarádky jsem z žalu zahodila náramek přátelství. O rok později jsem ho našla na jejím hrobě

Musela jsem si nechat vyčistit auru

Nedávno jsem se dokonce přistihla, že mluvím hlasem své macechy. Reagovala jsem jako ona a její názory podávala jako své. Často mě to zahnalo do kouta. Zoufale jsem brečela a prosila Viktorii, aby mě nechala být. Ta se jen smála v mé hlavě a radovala se z toho, že mě dostala přesně tam, kam potřebovala.

Neměla jsem se komu svěřit, takže mi zbylo jediné řešení, jak z toho ven. Obrátila jsem se na odborníka, došlo k očištění mé aury a odvedení duše macechy z mého těla. Je to pár týdnů a jak se zdá, je nadobro pryč. Bylo mi vysvětleno, že během mého velikého citového rozrušení se na mě nižší entita přilepila a chtěla mě ovládat. Doufám, že už mě nikdy nic podobného nepotká.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Michaela (26): Po babiččině smrti jsem převzala její schopnosti. Je to dar, který se musím naučit ovládat

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.