Alžběta přišla ze dne na den o manžela. Honza spáchal sebevraždu. Snažila se pochopit proč, když vedli spokojený život. Pravdu jí odhalila až notářka, která jí prozradila, kolik peněz si manžel napůjčoval.
Nikdy, přísahám Bohu nikdy mě nenapadlo, že mi manžel Honza lže. Co hůř, že obelhává i naše dvě děti. Nikdy už ale nedostanu možnost mu říct: ,,Neboj se, to spolu zvládneme.“ Tíhu toho, co dělal, neunesl, a tak si raději vzal život.
Volali mi, že manžel zemřel
Kdybych měla ve zkratce popsat náš rodinný život, řeknu asi tohle. Honza se živil jako marketingový poradce. Byl vážně dobrý, nebo jsem si to podle toho, co říkal, alespoň myslela. Bral prý víc, než je průměrný český plat. Nikdy jsem ale jeho výplatní pásku neviděla. Ostatně ani výpis z účtu. Nebyl k tomu důvod.
Účty se platily včas, bral nás na dražší dovolené. Holkám kupoval všechno značkové. Ani na mně jako na ženě na mateřské nešetřil. Pořizoval mi drahou kosmetiku, občas zaplatil chůvu, abychom si spolu mohli někam vyrazit. Žila jsem si na růžovém obláčku, který se ale jednoho dne rozplynul. Zazvonil mi telefon. ,,Dobrý den, paní Novotná, máme pro vás smutnou zprávu. Váš manžel zemřel,“ ozvalo se z mikrofonu.
,,To jste si mě s někým spletli. Manžel je na cestě domů. Bude tady každou chvíli,“ řekla jsem a s omluvou telefon položila. Ovšem zazvonil znovu. Naštvaně jsem ho zvedla. Hlas zněl mile a pokorně. ,,Prosím, dostavte se na policii,“ ozvalo se a dál už jsem neposlouchala. Pohlédla jsem na naše dcery, které si hrály v pokoji. ,,Kdy už přijde taťka?“ zeptala se ta mladší.
Nechápala jsem, proč spáchal sebevraždu
Sousedka mi holky pohlídala a já vyrazila na polici. Postupně jsem se dozvídala, co se stalo. Honza spáchal sebevraždu. Když mě vyslýchali, byla jsem myšlenkami úplně jinde: ,,Proč to udělal? Vždyť nám nic nechybělo? Proč?“ Třeštila mi hlava. Musela jsem se obrátit na svoje rodiče, protože jsem to neustála.
S jejich pomocí jsme manželovi vystrojili pohřeb. Pořád jsem nevěděla, co mám říct holkám. Ester měla těsně před čtvrtými narozeninami. Starší Lili chodila do první třídy. ,,Mami, copak jim můžu říct pravdu? Že se jejich otec zabil? Že už nikdy nepřijde?“ brečela jsem mamce v náručí. Pomohla mi vymyslet co nejmíň bolestivou lež.
Holkám jsme řekly, že je táta v nebíčku, ze kterého nás hlídá. Ester od té chvíle pořád koukala k obloze a s taťkou mluvila. Liliana věděla, že jí lžu, ale na víc se mě neptala. Musela jsem čelit dalšímu stresu, a to dědickému řízení.
Notářka mi vyjevila pravdu
Tam mě čekal další šok. Notářka mi postupně vykládala na stůl papíry, kde stálo, kolik a kde si Honza napůjčoval. Brala jsem dokument za dokumentem a nestačila se divit. Začalo mi docházet, kde na náš ,,drahý“ život bral. Na dovolenou, na pračku, na Vánoce. Na všechno si půjčoval peníze. Ocitl se v kolotoči splátek. Zamotal se do něj tak, že hrozilo, že to doma praskne.
Zjevně proto se rozhodl pro fatální řešení. Vzal si život a celé mi to hodil na krk. Dědictví jsem přijala a rozhodla se všechno splatit do poslední koruny. Stálo mě to střechu nad hlavou, museli jsme jít na pět let bydlet k mým rodičům. I přesto, co Honza provedl, jsem mu odpustila. Dělal to pro nás. Mít možnost vrátit čas, tak mu řeknu jedno: ,,My to spolu zvládneme i bez peněz.“ Kdybych si mohla vybrat, budu raději chudá, ale šťastná. S Honzou…
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.