Alžběta (55): Rakovina mi vzala víc než jen vlasy, přišla jsem i o manžela. Hledání smyslu života je pořádně náročné

Když mi byla sdělena zpráva, že mám v těle zhoubný nádor, zhroutil se mi svět. Život s rakovinou se od toho bez ní značně liší. Nakonec jsem svůj boj z velké části vyhrála. Neobešlo se to ale bez bolestivých ztrát. Přišla jsem i o manžela. Nic už nikdy nebude jako dřív.

Mohlo by Vás zajímat:

Jarka (60): Když mi lékař oznámil, že umírám na rakovinu, rozhodla jsem se k netradičnímu kroku. Jen nevím, jak to zvládnu

Rakovina mě poslala na dno

Do chvíle, než se mi svět obrátil vzhůru nohama, jsem měla spokojený život. S manželem Vlastimilem (57) jsme vedli úspěšný podnik. Práce pro mě nebyla jen prací, ale i koníčkem. Naše dvě dcery vedly smysluplné životy. Největší radost mi dělaly jejich děti. Často jsme si je s manželem brali na víkend a podnikali různé výlety.

Když mi začalo být pravidelně špatně, myslela jsem si, že je to spojené s přechodem. Stále jsem si namlouvala, že o nic nejde. Až když jsem se jednoho dne nezvedla z postele, bylo jasné, že je v tom něco víc. Vlastík trval na tom, že musím k lékaři. Tomu se můj stav nezdál a dal mi do ruky několik doporučenek. „Snad to nic nebude, ale ať máme jistotu," snažil se mě utěšit.

Nakonec jsem zůstala na onkologii. Ukázalo se, že mám v těle zhoubný nádor. Pak věci nabraly rychlý spád. Operace, chemoterapie... Stavy, kdy mi bylo tak zle, že jsem chtěla umřít. A to doslova. Vlastimil se mi snažil být oporou, ale cítila jsem, že to nezvládá. Boj s rakovinou vás změní. A to jak fyzicky, tak psychicky.

Mohlo by Vás zajímat:

Jarda (36): Pomohl jsem přítelkyni porazit rakovinu. Nečekal jsem, jak mi to vrátí

Zůstala jsem jen já a rakovina

Během několika málo měsíců jsem shodila patnáct kilo. Moje tvář vypadala jinak. Unaveně a nemocně. Vypadaly mi vlasy, takže jsem začala nosit šátek. Sama jsem se nemohla podívat do zrcadla. Nebyla jsem schopna ani návratu do podniku. Manžel to začal vést celé sám. Najal asistentku, se kterou se nakonec usadil.

Opustil mě! Zničenou a nemocí oslabenou mě nechal na pospas osudu. Věřte, že to bylo podruhé v životě, kdy jsem chtěla umřít. Odejít a přestat dobrovolně snášet bolest. Dcery se mi snažily být po ruce, ale ty jejich srdceryvné pohledy mě ničily. Trvalo mi dva a půl roku, než jsem se oklepala a pokusila se o nový začátek.

A nejde mi to. Pořád se vracím na začátek. Jsem pod drobnohledem lékařů, protože nádor nespí. Může se zase kdykoliv probrat a zaútočit. Vím, že bych měla využít každý den, který se mi nabízí, ale já nevím jak. Jsem sama, bez lásky, bez manžela, bez smyslu bytí.

Mohlo by Vás zajímat:

Sabina (37): Kvůli rakovině jsem přišla o obě prsa. Ta nejhorší rána mě ale teprve čekala

Vše, co jsem chtěla dokázat, jsem dokázala

Holky pochopily, že mi musí pomoct a půjčují mi vnoučata. Jenom díky nim si přijdu potřebná a užitečná. Je pravdou, že mě to zmáhá a když odejdou, dva dny prospím. Stojí mi to ale za to. V září nastupuji na částečný úvazek do jedné kanceláře. Nemůžu sedět doma a čekat, kdy si pro mě přijde zubatá.

Bojím se, že pokud rakovina znovu udeří, už to nezvládnu. Ale když nad tím tak přemýšlím, už to není tak hrozné. Možná už jsem splnila všechno, co jsem měla. Vychovala jsem dvě úžasné dcery. Užila si s mužem svého života. Mohu odejít s vědomím, že jsem vedla spořádaný a spokojený život. Poslední, co bych si přála, je, abych byla někomu zátěží, o kterou se musí starat.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jitka (39): Zjištění, že je mamka vážně nemocná, byl obrovský šok. Ještě víc mě zaskočilo, jak se začal chovat táta

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.