Anežka (34): Zjistila jsem, že nedokážu být bez dětí. Jak mám od nich odjet, je mi zle

Od chvíle, co máme s Petrem (30) děti, jsem nikde pořádně nebyla. Mladší Lauře jsou tři roky a staršímu Honzíkovi skoro pět. Já mám ale pořád pocit, že jsou mimina, která mámu potřebují 24 hodin denně. Když už se odhodlám někam vyrazit, stejně se po chvíli raději vracím domů.

Mohlo by Vás zajímat:

Ladislav (35): Žena neustále oprašuje naše děti. Když jsem jí to vyčetl, otočilo se to proti mně

Mám pocit, že musím být pořád s dětmi

Když byl Honzovi rok a já byla pořád s ním, nevadilo mi to. Vyloženě jsem si ten čas užívala. Byl moje sluníčko, pro které bych položila život. Právě v tomto období jsem začala postupně přicházet o kamarádky. Ze začátku k nám jezdily Helča a Monika. Známe se roky. Občas mi napsaly, abych za nimi dorazila, ale bez dětí.

Já si ale neuměla představit, že bych tak malé děti nechala doma Petrovi. Holky jsem pravidelně odmítala, až mi přestaly psát a později už ani nejezdily. Usoudila jsem, že to asi nebudou takové kamarádky, za jaké se vydávaly, a dál žila jen pro děti. Moje maximum bylo, že jsem s nimi vyrazila na dětské hřiště nebo do herničky.

Všechno se točilo jen kolem nich. Odmítla jsem i pozvání na oslavu svého šéfa, který měl padesátiny. Petr mě přemlouval, abych šla. ,,Musíš chodit mezi lidi. Já to s dětmi zvládnu,“ ujišťoval mě, ale já věděla, že to nedám. Představa, že někde sedím a bavím se, zatímco děti jsou doma a třeba mě zrovna nutně potřebují, mě děsila.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (35): Nechtěla jsem psa, manžel nám ho přesto pořídil. Už teď je jasné, jaká to byla chyba

Partner mě začal nutit k tomu, abych někam šla

Během pár let jsem tak přišla o přátele, známé i kontakt s kolegy. Petr pro moji přehnanou péči o děti nemá pochopení. Jsem si vědoma, že to, že jsem nonstop s dětmi, nedělá dobře ani mně samotné. Nemám všeobecný přehled, nemluvím s nikým jiným, než s dětmi nebo s Petrem. Ten se poslední rok vehementně snaží, abych začala zase žít.

Zkusila jsem si tedy jít zacvičit. Hodinu a půl jsem Petrovi říkala, jak se má k dětem chovat. Co dělat, když se stane to či ono. Další půlhodinu jsem se s dětmi loučila ve dveřích. Když jsem sedla do auta, že už pojedu, nebyla jsem si tím vůbec jistá. Zmocnila se mě panika a představy, co všechno se může stát.

Sotva jsem k posilovně dojela, hned jsem to otáčela. Prostě jsem to nedokázala. Petr se strašně zlobil. ,,Ty mi snad nevěříš, že to zvládnu? Nebo o co jde? Proč se prostě nejdeš bavit?“ křičel na mě. Sama jsem mu svůj strach nedokázala vysvětlit. Možná je to od každého kousek. Možná Petrovi na 100 % nedůvěřuji. Možná jsem částečně posedlá péčí o svoje děti.

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (31): Manžel tvrdí, že péče o dítě je výhradně věcí ženy. Nemám žádný život

Zjevně jsem zralá na doktora

Kdyby jen tušil, jaká muka prožívám, když jsou děti ve školce. Už hodinu před obědem stepuji u školky a čekám na ně. To mu nemůžu v životě říct. Ovšem, čeho se bojím nejvíce, je můj blížící se návrat do práce. Už teď kvůli tomu nespím a mám noční můry. Už nebudu děti vyzvedávat po obědě, ale třeba až ve tři hodiny odpoledne.

Nedokážu bez nich být déle, než je nutné. Petr mi naznačil, že bych měla navštívit psychologa. Zprvu mě tím ranil, ale teď s odstupem času musím uznat, že má možná pravdu. Asi není zcela normální, že chodím během noci děti několikrát jen tak kontrolovat. Jsou pro mě všechno. Už i já ale začínám mít strach, že jsem překročila určitou hranici.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Blažena (59): Mám strach o našeho syna. Znepokojuje mě, jaký život vede

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.