Bernadeta (58): Nechtěla jsem věřit, že ve vnukovi přebývá duše mého manžela. Dnes už vím pravdu

Vždycky jsem věřila, že po smrti už nic není. Neuměla jsem si představit, že by mohla duše z těla někam odejít, nebo někde přežívat. Nejvíc absurdní mi přišla myšlenka, že by se dokonce mohla do někoho převtělit. Změnila jsem však názor. Přimělo mě k tomu narození mého vnuka.

Mohlo by Vás zajímat:

Slávka (58): Vnuk mi na zeď namaloval podivný obrázek, pak se začaly dít špatné věci

Zesnulý manžel mi chodil do snů

Před několika lety mi náhle zemřel manžel Stanislav. Prodělal srdeční příhodu, která ho stála život. Ze dne na den jsem zůstala sama. Máme spolu sice dceru, ale ta už v té době vedla svůj vlastní život. Ztrátu milovaného manžela jsem velmi dlouho oplakávala. Pár měsíců po jeho úmrtí se mi začal často zdát stejný sen.

Nebyl o nikom jiném než o Standovi. Setkávali jsme se na místě, kde jsme spolu hodně zažili. Šlo o menší vyhlídku na okraji našeho města. Ve snu mě chlácholil a utěšoval. „Netruchli pro mě. Co nevidět přijde můj den a znovu se shledáme," zněla jeho slova ve snu. Vždycky, když jsem se ráno probudila, bylo mi do breku. Tak moc mi chyběl.

Sen ve mně akorát vyvolával smutek a žal. V jednom z těch snů byl Stanislav víc konkrétní. Řekl mi, že se v naší rodině narodí kluk a v něm bude přežívat jeho duše. V ten moment jsem usoudila, že moje fantazie pracuje na plné obrátky. Nikdy jsem se s tím nikomu nesvěřila. Bylo mi zcela jasné, že by mi nikdo nevěřil.

Mohlo by Vás zajímat:

Dáša (35): Syn se během klinické smrti setkal s babičkou. Nechtěla jsem tomu uvěřit, ale její vzkaz mě přesvědčil

Ve vnukovi vidím svého manžela

Asi rok po pohřbu mi volala dcera Nataša, že je těhotná. Byla to pro mě velmi radostná zpráva! Začala jsem se na příchod nového člena rodiny velmi těšit. Nataša porodila kluka. Chtěla uctít památku svého otce a syna pojmenovala po něm. Malý Standa byl až nebývale podobný mému manželovi.

Viděla jsem v jeho očích známou jiskru. Sotva vnuk povyrostl, ukázalo se, že je svému dědovi velmi podobný. Vzpomněla jsem si na svůj dávný sen a cítila nějakou spojitost. Vždycky jsem si ale rychle nafackovala. „To nemůže být Standa, nic takového není možné,“ klidnila jsem svůj vnitřní hlas.

Jednou, když bylo Standovi asi pět, měla jsem ho u sebe na víkend. Sám od sebe mi navrhnul, abychom šli do lesa. Šel směrem k vyhlídce, kde jsem od smrti manžela nebyla. Kráčel hodně na jistotu, přitom na tom místě nikdy nebyl. Vylezli jsme na kopec. Standa se významně rozhlédl a pronesl. „Já to tady znám. Už jsem tady někdy určitě byl," řekl a já se nestačila divit.

Mohlo by Vás zajímat:

Dita (22): Táta na nás nezapomněl ani po smrti. Každý den ve stejný čas se děje něco zvláštního

Začínám věřit, že duše manžela přežívá ve vnukovi

Usedl na zem a dál byl velmi zaražený. „Babi, my už jsme se taky někdy viděli, viď?" utrousil. Tak mě tím šokoval, že jsem v danou chvíli nevěděla, co mu mám říct. Najednou jsem i já měla pocit, že v jeho těle přebývá kus manžela. A pak mi řekl něco, co mě přimělo věřit. „Nevím, jak je to možné, ale když jsem byl u maminky v bříšku, potkával jsem jednoho muže," začal svůj neuvěřitelný příběh.

„Měl veliké brýle a bílé vousy. A myslím, že mluvil o tobě. Chtěl, abych ti něco vzkázal,“ povídá zamyšleně. „Já si to ale nepamatuji. Nevíš, kdo to mohl být?" zeptal se. V tu chvíli už jsem věděla! Byl to manžel. Nemám zdání, jak je to možné. A už vůbec nechápu to, jak si může vnuk pamatovat čas z doby, kdy byl v matčině bříšku. Nezbývá mi než věřit jak manželovi, tak vnukovi. Vždycky, když se na něj podívám, mám pocit, že vidím i manžela. Třeba si vnuk časem vzpomene, co mi měl vzkázat. A pak tu záhadnou skládačku složím.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Silvie (57): Někdy je lepší duchy nevyhánět, ale snažit se s nimi vyjít. Nám s manželem se to podařilo

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.