Blance se doma začaly dít podivné věci, kterým dlouho nepřikládala žádný význam. Zbystřila až ve chvíli, kdy se jí v noci sama od sebe zapnula televize a kartářka na ni prostřednictvím vysílání apelovala, aby někomu odpustila. Blanka tuší, komu...
Od loňského roku bydlím sama. Dlouho jsem se na to těšila. Jenže neprobíhá to tak, jak jsem si představovala.
Sama se začala zapínat televize
Už od prvního okamžiku jsem cítila, že mi tam něco o sobě dává vědět. To, že se mi občas samo zapnulo světlo nebo spadl ze stěny obrázek, jsem přikládala náhodám. I tak jsem ale cítila, že v bytě nejsem sama. Vždy, když jsem přišla domů, jako by mě všechno vítalo.
Květiny ožívaly a zničehonic rozkvetly. Někdy dokonce začalo samo hrát rádio. Kdy mi došlo, že to není jen tak, bylo, když mě vítala vždy stejná skladba. Byla to píseň, kterou si moje matka přála zahřát na pohřbu. Stále jsem si nicméně nechtěla připustit, že se může jednat o vyšší moc. ,,Vždyť nic takového neexistuje,“ říkala jsem si.
Zbystřila jsem po události, která se odehrála jedné noci kolem třetí hodiny. Vzbudil mě zvuk televize. Zničehonic se sama zapnula. Rozespalá jsem se zadívala na obrazovku, kde právě běžel výklad karet. Věštkyně pronesla: ,,Měla byste být na pozoru. Někdo se s vámi snaží spojit.“ Koukala jsem na to jako u vytržení.
Kartářka kohosi vyzývala k odpuštění
Nejprve jsem se domnívala, že jsem televizi nedopatřením zapnula sama tak, že jsem zalehla ovladač. Jenže on ležel na stole. Natáhla jsem se pro něj a televizi vypnula. Pak se mi zdál sen o mé matce, která před dvěma lety zemřela. Byla alkoholička a pití ji dostalo na místo, kterým jsme ji s tátou strašili, pokud toho nenechá.
Ve snu mě prosila, abych jí odpustila. Vztek byl stejně mocný jako smutek po ní. Zlobila jsem se na ni za to, že dala přednost láhvi před vlastní dcerou. K ránu jsem cítila nepříjemné brnění po těle. A jakoby letmé doteky. S cuknutím jsem se vzbudila. Sedla jsem si na postel a přemítala nad tím, co se děje.
Další noc se to opakovalo. Skoro ve stejný čas se samovolně zapnula televize. Opět tam seděla stará známá kartářka, která zrovna někomu odpovídala na dotaz. Upřeně se dívala do kamery, ukazovala prstem a říkala. ,,Ty! Ano, ty v sobě musíš najít odpuštění. Neudělala to schválně. Bylo to silnější než ona. Už jí to odpusť.“ Vzteky jsem televizi vypnula.
Nevím, zda dokážu matce odpustit
Ráno jsem nad tím dlouze přemýšlela. Kdo pouští tu televizi? Co když jsem si to měla poslechnout celé? Může to být nějaké znamení? Týká se mě to? Naštvaně jsem zvolala: ,,Kdo jsi? Co po mně chceš? Mám ti pomoct? Nebo ty potřebuješ pomoc? Musíš mi dát nějaké znamení. Já nevím, co mám dělat!“ Nikdy jsem nebyla tak zmatená jako tehdy.
Samovolné zapínání televize se noc co noc opakovalo. A bylo jedno, jestli je v zásuvce, nebo ne. I tak se pouštěla. Začala jsem z toho šílet. A to doslova. Rozhodla jsem se odstěhovat, jenže se to děje dál. Někdo se se mnou snaží spojit. Podle všeho to bude matka a její černé svědomí. Neumím jí ale jen tak odpustit. Nechala mě tady úplně samotnou.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.