Paní Daniela žila dlouhá léta se svým přítelem Miroslavem. Nikdy se nevzali, přestože o tom mluvili, ale Daniele to bylo hloupé a nepřikládala tomu význam. Jenže Miroslav náhle zemřel a Daniela byla na dně. To ovšem nečekala, že z domu, ve kterém s ním bydlela, se bude muset odstěhovat.
Na svého Míru vzpomínám každý den. Potkala jsem ho na výstavě v galerii a myslela si, že je autor obrazů, protože ke mně zničehonic přišel a začal mi o všech obrazech nadšeně vyprávět. Moc jsem se nasmála, když mi prozradil, že autor samozřejmě není, ale chtěl se se mnou seznámit.
Já jsem byla už dlouho rozvedená a nikoho jsem neměla a Míru žena opustila a žila v zahraničí. Druhý den jsme spolu zašli na kávu a povídali si o umění. Dovedl o něm mluvit s takovou vášní, že jsem se do něj hned zamilovala. Začali jsme se spolu scházet a brzy mě požádal, abych se nastěhovala do jeho domu. Bylo vidět, že ženská ruka tam chyběla, a tak jsem se to tam snažila zútulnit, aby se nám hezky bydlelo. Rozhodně jsem tam nechtěla bydlet zadarmo, ale Míra trval na tom, že nic platit nebudu. Tak jsem ho alespoň přemluvila, že budu mít na starosti nakupování jídla a věcí do domácnosti.
Byla jsem opravdu šťastná
Já jsem měla s bývalým manželem dvě děti a Míra jednoho syna. Občas se u nás sešli všichni a bylo pořádně veselo. Byla jsem tak šťastná. Dlouhá léta jsme žili v naprosto spokojeném vztahu, když se mě Míra zeptal, jestli jsem myslela na to, že bychom se vzali. Vůbec mě to nenapadlo. Na takové věci jsem si už připadala stará a myslím si, že i děti by se mi vysmály, přestože s Mírou vycházely dobře. A tak jsem mu řekla, že žádný papír, ani prstýnek nepotřebuji. On přesto druhý den přišel a daroval mi zlatý řetízek a smál se, že je tedy jako zásnubní.
Jenže jednoho dne se mi zhroutil svět. Míra dostal infarkt, a i přes snahu záchranářů zemřel. Chodila jsem jako tělo bez duše a v práci si vzala dovolenou. Bylo to to nejhorší, co jsem doposud zažila. Požádala jsem děti, aby mi pomohly s pohřbem, protože sama jsem to psychicky nezvládla. Nevěděla jsem ani, jestli tam dokážu jít, ale děti mi pomohly a já to nějak přetrpěla.
Další rána
Ani po měsíci jsem se z jeho ztráty nemohla vzpamatovat. Jednoho dne mi volal Míry syn Ondra. Oznámil mi, že ho to mrzí, ale budu se muset vystěhovat, protože po smrti táty připadl dům jemu. Trochu mě to šokovalo. Samozřejmě, že měl na něj právo, ale měl svůj byt a věděl, že jsem žila s Mírou několik let a pomohla mu to zrekonstruovat. Jenže jsme nebyli manželé a v tom byl hlavní kámen úrazu. Chtěla jsem se s ním dohodnout, že bych mu měsíčně posílala nějaké peníze, aby mi ho pronajímal, ale to odmítl.
Nechtěl na mě tlačit, ale naznačil mi, že by se tam s manželkou chtěli nastěhovat na konci měsíce, a to bylo ani ne za dva týdny. Nové bydlení jsem si do té doby nesehnala a musela jsem jít na čas k dceři. Nechápu, že se tak bezohledně zachoval.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.