Diana jezdí každé léto za svojí tetou, která žije kousek od Babiččina údolí. Když spolu šly před dvěma lety lesem, zažila zde Diana podivné setkání, které nemá racionální vysvětlení. Zůstala jí na něj nicméně jedna hmatatelná památka.
Když jsem před dvěma lety vyrážela na chalupu k tetě Míle, netušila jsem, co zažiji. Teta bydlí v Ratibořicích, kde kdysi dávno žila babička Boženy Němcové. Mám to místo velmi ráda. Babiččino údolí je malebné a doslova z něho dýchá minulost.
Vyrazily jsme s tetou na procházku
Moje teta mi Babičku četla, už když jsem byla malá. Ona sama je tím příběhem natolik uchvácená, že se jí tato kniha stala jakousi osobní Biblí. Coby dítě jsem některým věcem z knížky nerozuměla, ale dohnala jsem to v dospělosti. Míla nás provedla místy, kam babička s dětmi chodila. Mě nejvíc zajímal Viktorčin splav. Právě Viktorka byla mojí nejoblíbenější postavou z knížky.
Dva roky nazpět jsem byla zase u Míly. Ven už tehdy sama nechodila, protože se na ní podepsalo stáří. Využila toho, že jsem u ní, a požádala mě, abychom se šly projít. Vyrazily jsme tedy pomalými kroky na cestu. Tetě se po chvíli udělalo těžko, tak usedla na pařez a odpočívala. ,,Klidně se jdi kousek projít sama, já tady počkám,“ vybídla mě.
Šla jsem se tedy podívat k řece. Došlo mi, že jsem u Viktorčina splavu. Voda byla sice chladná, ale třpytila se tak zázračně, že jsem si alespoň opláchla obličej. Usedla jsem do trávy a promítala si v hlavě Viktorčin příběh. ,,Jak se může někdo pomátnout z nešťastné lásky?“ promlouvala jsem směrem k řece.
U splavu jsem potkala zvláštní ženu
Přišlo mi, že už u řeky sedím dlouho, tak jsem se sebrala, že se vrátím k tetě. Procházela jsem lesem a jedním okem hledala, jestli na mě nezbyla ještě nějaká borůvka. Vtom jsem zaslechla lehké kroky. Otočila jsem se směrem k nim. Přicházela ke mně ženská postava v otrhaných šatech.
Když si tu situaci znovu přehrávám, žádný strach nebo potřebu utíkat jsem neměla. Naopak. Cítila jsem se klidná a vyrovnaná. Jen jsem ženu pozorovala a vnímala, že ke mně přichází z jiné sféry. I když jsem slyšela kroky, při pohledu na ni bylo patrné, že na zem vůbec nenašlapuje. Byla mi něčím povědomá. Když už stála skoro u mě, natáhla ruku, ve které držela květiny.
Beze slov mi je podávala. ,,Ty jsi... ty jsi Viktorka?“ pronesla jsem šeptem. ,,Jak je to…,“ chtěla jsem na ni promluvit. V tu chvíli se mi tlouklo racionální uvažování s tím, co jsem viděla. ,,To nemůže být ona, je přeci mrtvá,“ docházelo mi. Kvítí jsem si však vzala. Chtěla jsem si na ni sáhnout. To se ale lekla, ucukla a dala se na útěk.
Schovala jsem si kvítí jako důkaz
Běžela směrem ke splavu. Utíkala jsem za ní, ale ona jako by se vypařila. ,,Viktorko!“ volala jsem. Pohlédla jsem na kvítí, které jsem stále svírala v ruce. Ze směru, kterým Viktorka utekla, se ozval divoký smích. ,,Byla to ona,“ ubezpečila jsem sama sebe. Pár okamžiků jsem nehnutě stála a snažila se urovnat si myšlenky.
Byl to přelud? Nebo jsem snad usnula a kvítí si natrhala sama? Nebo to vážně byla bláznivá Viktorka Židová? Dodnes neznám odpověď. To kvítí je ale důkazem, že se v tom lese něco stalo. Když jsem se vrátila k tetě, podívala se na mě tak, jako by věděla, co jsem právě prožila. Kvítí mám dodnes schované ve své oblíbené knize, v Babičce.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.