Edita (29): Mým bytem se linuly tóny houslí. Původní majitelka mi prozradila, co za tím stojí

Nemohla jsem se dočkat dne, kdy konečně opustím podnájem a pořídím si vlastní byt. Dlouho jsem hledala ten správný. Takový ten, do kterého vejdete a víte, že to bude to pravé ořechové. Nakonec jsem ho našla. Ze začátku mě sice trochu vyděsil, ale nakonec bych neměnila.

Mohlo by Vás zajímat:

Mariana (29): Mamka mi věnovala koberec po babičce. Od té chvíle je v bytě něco jinak

Byt mě naprosto uchvátil

Nehledala jsem nic velkého ani honosného. Chtěla jsem, aby mi zbyly nějaké peníze a mohla ho případně upravit podle sebe. Když jsem našla inzerát, který mě upoutal, hned jsem si s prodávající domluvila schůzku. Okolí nebylo ničím zvláštní a ani samotný dům, ve kterém se byt nacházel.

Přivítala mě v něm milá žena středního věku. Když mi podávala ruku, ucítila jsem z ní dobro. Nechala mě, abych si byt prošla. Byl malý, ale moje představy splňoval. Navíc už po překročení prahu jsem se v něm cítila dobře. Co dobře, ba přímo báječně! Jako bych všude kolem cítila lásku.

,,Je nádherný. Proč v něm vlastně nikdo nebydlí? Musí o něj být zájem,“ zeptala jsem se majitelky. Ta s odpovědí trochu váhala. ,,Je to náš rodinný byt. Dřív v něm žil můj syn,“ ozřejmila a vlily se jí slzy do očí. Na víc jsem se neptala. Během několika týdnů proběhlo nutné papírování a já se mohla stěhovat do vlastního.

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (25): V bytě po přítelově babičce se děly podivné věci. Stálo za tím nesplněné poslední přání

Večer jsem zaslechla tóny houslí

Byt byl téměř prázdný, nezůstalo v něm nic, jen vybavení koupelny. Velmi rychle jsem se zabydlela. Jednoho večera jsem zaslechla, jak někde hodně blízko hraje někdo na housle. Bylo to krásné! Procházela jsem místnostmi a snažila se zjistit, odkud se tóny linou. Na žádný z okolních bytů to nevypadalo.

,,Tak to asi bude ten pode mnou,“ řekla jsem si a nechala to být. Jenže v noci to hraní znělo tak, jako by vycházelo z obýváku. Nedalo mi to a šla jsem se tam podívat. Nikde nikdo nebyl, ale housle jsem slyšela zřetelně. Absolutně mi to nešlo do hlavy. Vzhledem k tomu, že mi hudba dělá dobře, nechala jsem si otevřené dveře do ložnice a malebným tónům naslouchala.

Stalo se z toho takové pravidlo. Housle začínaly hrát kolem sedmé večer a trvalo to do osmi. Poté byl klid a znovu začaly hrát v deset večer. Někdy to trvalo až do rána. Po nějakém čase mi volala původní majitelka bytu. Chtěla se přijít podívat, jak se mi daří. Byla milá a já její návštěvu uvítala.

Mohlo by Vás zajímat:

Kryštof (58): Hodiny v bytě se nezastavily jen tak náhodou. Chtěly mi dát znamení

Na housle hraje mrtvý syn původní majitelky

,,Jak se vám tady bydlí?“ zeptala se na úvod. ,,Náramně. Byt je skvělý. Možná jen to hraní,“ řekla jsem a přemýšlela, zda jí to mám vůbec říkat. ,,Housle?“ zeptala se, jako by věděla, o čem je řeč. ,,Ano, housle. Každý večer je v bytě slyším. Nejdřív mě to trochu děsilo, ale teď bez toho neusnu,“ smála jsem se a žena se na mě dojatě podívala.

,,To hraje můj syn. Byl houslista. Po jeho smrti jsem tu dlouho bydlela. To jeho hrání mi ale rvalo srdce, proto jsem se rozhodla, že byt raději prodám,“ vysvětlila mi a já zůstala stát v úžasu. ,,Nejdříve jsem ho jen pronajímala, ale nikdo tu kvůli tomu hraní dlouho nevydržel. Teď tu jste ale vy, věrný posluchač,“ usmála se. Je to mrazivá představa, že mi v bytě hraje člověk, který už nežije, ale našla jsem v tom jisté zalíbení.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Diana (35): V bytě po prarodičích jsem nebyla sama. Věřím, že jejich duše tam stále žijí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.