Eliška měla zvláštní zážitek. Na manželově chalupě si zrovna prohlížela svatební fotografii jeho rodičů, když se tchánova tvář pohnula, jako by jí chtěl něco říct. Eliška si myslela, že blouzní. Netušila však, že je za tím mnohem více.
Moje víra v nadpřirozené věci není nikterak silná. Přesto se mi stala věc, pro kterou nemám racionální vysvětlení.
Týna (26): Obraz v řece mi ukázal něco podivného. Doufám, že to byla jen iluze
Pod kůži se mi dostávala nevysvětlitelná úzkost
S manželem Honzou (35) bydlíme v paneláku, kde je nám to někdy trochu těsné. Proto když dostal Honza jednoho dne nápad, že bychom mohli na víkend vyrazit na chalupu jeho rodičů na Šumavě, nadšeně jsem souhlasila. Strávit dva dny v přírodě bylo přesně to, co jsem potřebovala. Poslední dobou mě trápily bolesti zad.
Odjeli jsme už v pátek ráno. Byl krásný slunečný den, takže jsem se rovnou vrhla na úpravu zahrádky. Bohužel, vybrala jsem činnost, která nebyla zrovna šetrná k mým zádům. Při jednom špatném pohybu mi v nich ruplo a já se nemohla pohnout. Honza viděl jediné řešení. Okamžitý odjezd do nemocnice.
Moc se se mnou nepárali. Píchli mi injekci a poslali mě domů. Honza mě uložil do postele, v níž spávají jeho rodiče. Necítila jsem se vůbec dobře. Nejenom že mě záda pořád bolela, ale pod kůži se mi dostávala jakási nevysvětlitelná úzkost. Snažila jsem se usnout, ale moc mi to nešlo.
Tchán na fotografii se začal hýbat
Ležela jsem s pohledem upřeným do stropu a modlila se, ať to skončí. Ač byl manžel venku na zahradě, zdálo se mi, že je v pokoji ještě někdo. Úplně fyzicky jsem na sobě cítila cizí pohled. Stěží jsem se posadila a rozhlédla po pokoji. Zrak mi padl na svatební fotografii manželových rodičů.
Jejich tváře se vznášely vzduchem. Ta tchánova dokonce hýbala rty, jako kdyby mi chtěl něco říct. Aha, to už asi působí ta injekce a já blouzním. Pak se zničehonic začala ven z fotografie sápat tchánova ruka. Zařvala jsem hrůzou. Vtom přiběhl Honza: ,,Děje se něco? Jsi v pořádku?“ Viděl na mně, jak jsem vyděšená. ,,Prosím tě, sundej tu fotku ze zdi, děsí mě,“ poprosila jsem ho celá roztřesená.
Změřil si mě pohledem, ale raději ji sundal a položil na poličku. V tu chvíli byly úzkost a strach pryč. Podařilo se mi dokonce usnout. Víkend na chalupě jsem strávila v posteli, v neděli jsme se sbalili a jeli domů.
Nejspíš mi přišel dát poslední sbohem
Doma nás jako blesk z čistého nebe zasáhla šokující zpráva. Manželův otec v sobotu dopoledne zemřel. Tchyně se nám snažila dovolat, ale my neměli signál. Až doma jsem objevila dlouhý seznam nepřijatých hovorů. Honza se mě celý zdrcený zeptal, proč jsem vlastně chtěla sundat fotku jeho rodičů. Váhala jsem, zda mu říct pravdu.
Čekala jsem, že mi neuvěří, ale po vyslechnutí mého zážitku překvapivě prohlásil: ,,Tak to se chtěl táta asi rozloučit. Na té fotce mu vždy velmi záleželo. Byla si poslední, kdo ho viděl.“ Polilo mě horko. Já to celé přikládala blouznění z léků na bolest. Přitom jsem byla prostředníkem pro poslední rozloučení. Ještě dnes mi z toho běhá mráz po zádech.
Honza vzal fotografii k nám domů. Požádal mě, kdybych totéž co u tchána pozorovala u obrázku jeho matky, ať mu okamžitě dám vědět. Třeba se nám podaří ji zachránit nebo se s ní aspoň rozloučit.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.