Eva (27): Po porodu jsem se nemohla rozkojit. Měla jsem pocit, že jako matka selhávám hned na začátku

Když se mi narodil Jakub, byl to překotný porod. Šlo to všechno velmi rychle, navíc o tři týdny dříve. Byla jsem v šoku, že už mám dítě, nezmohla jsem se vůbec na nic a připadala jsem si jako v transu. Porodila jsem kolem jedné v noci a tehdy mi sestřičky řekly, že si Kubíka nechají přes noc, abych si odpočinula. Nevěděla jsem, že se můžu ozvat.

Mohlo by Vás zajímat:

Ester (26): Nemohla jsem kojit dceru a tchán to nedokázal rozdýchat. Jeho chování jsem se mu rozhodla oplatit

V porodnici se se mnou moc nebavili

Nechtěla jsem totiž nic víc, než být se svým synem. Tehdy jsme byli uprostřed pandemie a byli zakázané návštěvy. Mého partnera Martina (30) se mnou nechali jen tři hodiny na porodním sále, pak musel domů. Jelikož Kubík přišel na svět o tři týdny dřív, vzali ho do inkubátoru. Neměla jsem šanci si ho ani pochovat. Ani bonding neproběhl. Dnes to vnímám jako obrovskou chybu porodnice, kterou jsem jako prvorodička neviděla.

Když vám lékař řekne, že si musí vzít dítě, aby ho zkontroloval, neřeknete ne. „Za chvíli vám ho přineseme, maminko," řekli mi. A my jsme tam s Martinem čekali, až se vrátí. Až ho pořádně uvidíme, až budeme kompletní rodina. Nestalo se to. Celou tu dobu jsme tam čekali sami a bez dítěte. „Běž ho najít," nakázala jsem Martinovi.

Mohlo by Vás zajímat:

Lucka (29): Kamarádky se kojení na veřejnosti nebojí. Já s tím stále bojuji, jednou jsem se dokonce rozbrečela

Nedokázala jsem začít kojit

Přinesl mi fotky z inkubátoru, kam Kubíka umístili. Zpětně nechápu, proč nemohl zůstat alespoň pár minut. Apgar skóre měl 9-10-10. Ale v nemocnici se se mnou o tom nechtěli bavit. „Vždyť jste rodila poprvé, to neumíte posoudit," řekla mi jedna sestřička. A já jí uvěřila. Takže jsem tam v noci po porodu ležela, koukala do stropu a dost dobře nechápala, co se to vlastně stalo.

Po třech hodinách mi Kubu přinesli, abych se prý podívala. A hned ho zase brali pryč. „Proč?" ptala jsem se zoufale. „Abyste se vyspala," řekla sestřička, čapla ho a šla pryč. Přivezli ho až ráno. A já tam celou noc zírala do stropu. „Pojďte, zkusíme přiložit," řekla sestřička, když přivezla Kubu. Já si ale přála, aby mě nechali chvíli o samotě se synem, který byl na světě už několik hodin. Ani jsem nevěděla, jakou má barvu očí, zda má vlasy, jaké má rysy...

Nic z toho jsem si v tom fofru nestihla zapamatovat. Z prsou mi samozřejmě nic neteklo. Řekla jsem sestřičce, že mám zdravotní problémy a gynekolog mi vysvětlil, že možná nebudu kojit. „A tak chcete prášek na zastavení laktace?" řekla mi. „To potřebuju?" zkoprněla jsem. „Ne, jestli se s tím nechcete trápit," pokrčila rameny. Nevzala jsem si ho.

Mohlo by Vás zajímat:

Zuzka (29): Přítel mi vyčítá, že pořád jen kojím. Copak nechápe, že pro syna je to teď to nejdůležitější?

Mám pocit, že jsem jako matka selhala

Pamatuju si, jak někdo pořád chodil a ptal se mě: „Teče?" A já pořád kroutila hlavou. „Hele, on má hlad, dáme umělý, ať se trochu nadlábne. A pak to zkusíme dál, ano?" nabídla mi sestřička pomoc. A já souhlasila. Přece ho nenechám hladovět. Přinesli mi malou lahvičku s mlékem, které se ani neohřívalo, a injekční stříkačku. Po dlouhém zápasení s injekční stříkačkou za mnou přišla sestřička a říká mi: „Ježiši Kriste, ženská, co to děláte, vždyť ho můžete udusit! Jste normální?"

Tehdy jsem se rozbrečela. Stříkala jsem totiž Kubovi mlíčko do pusy po malých dávkách. Nikdo mi nevysvětlil, že to mám dělat úplně jinak. „Chudák, ten musí mít takový hlad," řekla mi sestřička a já už měla pocit, že selhávám, že jsem špatná matka. „Tohle nezvládnu," honilo se mi hlavou. „Na, tady máte flašku, ať se to dítě taky nají, proboha," mluvila dál tímhle tónem. Pamatuju si jen šílený stres, pláč a chuť utéct. To jsou mé pocity z porodnice. Už jsem se nerozkojila a malý zůstal u flašky. Nevím, zda by to bez ní bylo jiné, ale dodnes si dávám za vinu, že jsem s tou injekční stříkačkou neuměla lépe.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jarka (29): Bála jsem se kojení a dcera z toho byla nervózní taky. Nakonec nám pomohl partner

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.